Historicky osvědčený vestavěný stabilizátor pojišťovnictví ve vážném ohrožení

Předmětné pojistnětechnické rezervy umožňují hladký chod odvětví. Jsou vytvářeny jako matematicky exaktně vypo­čtený zdroj potřebný jednak pro budoucí výplaty pojistných částek v životním pojištění, jednak pro náhodné výkyvy ve škodním průběhu neživotních pojištění, jehož ekonomiku ovlivňuje volbami škodního průběhu náhodný generátor. Celý byznys komerčních pojišťoven lze právě podle míry vlivu nahodilosti na ekonomiku pojistitelů rozdělit na dva velké produktové segmenty: pojištění životní a pojištění ne­životní, tedy majetková, úrazová a odpovědnostní pojištění. V obou segmentech ovšem hrají pojistnětechnické rezervy při stabilizaci odvětví pojišťovnictví, i když v každém jinak, naprosto klíčovou roli.

Výrazně jednodušší situace je v případě životního byznysu. Pojistná matematika se v tomto segmentu s nahodilostí vcelku úspěšně vyrovnává již téměř 300 let. Základním podkladem pro kalkulaci pojistného jsou v čase jen mini­málně se měnící úmrtnostní tabulky zobrazující vymírání hypotetického souboru lidské populace od určitého věku do věku omega, ve kterém zemře poslední osoba. Pomalé změny jsou navíc trendového, tedy matematicky zvládané­ho charakteru; lidský věk se stále mírně prodlužuje.

V tradičních konceptech jsou pro lidská individua (obec­ně špatně vybavená k predikci výsledků nejistých situací) životní produkty pojišťoven primárně užitečné dvojím způsobem: 1) pojištění přináší ekonomickému subjektu jistotu finanční a důchodové kontinuity bez ohledu na ne­předvídatelné stochastické děje a vlivy z okolního, neanticipovatelného světa; 2) jsou vhodným zdrojem financování v případě zvláštních událostí v životě člověka, měnících jeho postavení ve společnosti.

K těmto primárním pozitivním efektům je nutno přiřadit ještě stejně důležitou, ne-li makroekonomicky ještě důleži­tější sekundární roli životního pojištění, především na jejímž základě je pojistný trh zařazován jako podsystém finanční­ho trhu: kolektované peníze od klientů pojišťovny se díky značnému časovému rozdílu mezi postupnou tvorbou a ko­nečnou výplatou pojistné částky prostřednictvím instituce pojistnětechnických rezerv investují zpět do ekonomiky, a tak pozitivně působí na hospodářský růst. V tomto kon­textu jsou produkty životního pojištění ze své povahy spe­cifickým nástrojem finančního investování a snižují tlak na výdaje veřejných financí pro postaktivní občany; atraktivita produktů životního pojištění jako investičního instrumentu ovšem závisí na výkonnosti finančních trhů.

Pro ekonomiku v segmentu neživotních pojištění je na rozdíl od životních produktů charakteristická značná závis­lost na škodním průběhu převzatých pojištění, který gene­ruje náhodný mechanismus. Jen připomeňme, že náhodný generátor je zcela lhostejný k ekonomickým důsledkům „svých“ apriorních voleb a jeho budoucí strategie je obtížně predikovatelná, plně v intencích základního metodologic­kého rozporu: Jak učinit předmětem vědeckého zkoumání budoucnost, když jako předmět ještě neexistuje?

Závislost neživotního pojištění na chování náhodného generátoru je v ekonomice do značné míry ojedinělá, a to i v rámci finančního sektoru. Přitom srovnáme-li stabilitu pojišťovnictví s mnohem více determinovaným charakte­rem bankovnictví, pak v historickém kontextu se jednoznačně jeví jako dlouhodobě stabilnější odvětví pojišťovnictví.

Ke stabilizaci své ekonomiky, specificky ovlivňované obtížně predikovatelnými realizacemi náhodného mechanismu v neživotním pojištění, si pojišťovnictví vytvořilo systém vlastních vestavěných stabilizátorů, které je do značné míry odklánějí jednak od vlivu volatilního kolísání, charakteristického pro nastupování náhodných veličin, a jednak od dalších eventuálních vlivů, včetně dopadů ekonomického cyklu. Těmito historicky osvědčenými a účinnými vestavě­nými stabilizátory jsou: tvorba a užití pojistnětechnických rezerv, zajištění (pojištění pojišťovny) a v poslední době i instituce mezisektoriální integrace (multifunkční finanční konglomeráty).

Podíváme-li se na popsaný specifický problém pojišťovnic­tví hledáčkem podnikatelských rizik podstupovaných ko­merčními pojistiteli, pak nejzávažnější podnikatelské riziko, podle odborných odhadů představující zhruba dvě třetiny z potenciálních ohrožení ekonomické úspěšnosti komerční pojišťovny, je tzv. „pojistnětechnické riziko“, definované jako „možnost vzniku kladné či záporné odchylky od pojišťovnou a priori vypočtených úplných vlastních nákladů pojišťo­vací činnosti, tedy od pojišťovnou v předběžné kalkulaci předpokládaného škodního průběhu a nákladů správní režie“. Správné stanovení pojistného v kalkulačním modelu v produktech neživotního pojištění je prvním předpokla­dem zabezpečení stability (nízké volatility) ekonomických výsledků pojišťovny v případě, že ze strany náhodného generátoru dojde k významnějšímu zápornému výkyvu ve škodním průběhu, a je nezbytně nutné, aby v druhém plánu dopad na ekonomický výsledek vyrovnal příslušný vestavě­ný stabilizátor.

Specifikum neživotního segmentu spočívá v tom, že v sys­tému hospodaření pojišťovny nelze s ohledem na volatilní volby náhodného generátoru spoléhat jen na běžné příjmy pojistného, nýbrž je třeba vyrovnávat v realitě vznikající věcné, časové a místní výkyvy oproti kalkulačnímu mo­delu, a to právě tvorbou a používáním finančních rezerv. V této souvislosti se v definicích pojistného byznysu uvádí jeho těsné spojení s fungováním výkyvových rezerv, jejichž historicky osvědčený, účinný mechanismus je ve svém základním principu velmi jednoduchý: v časech kladných odchylek od modelových hodnot v kalkulaci tarifu pojistné­ho se výkyvové rezervy dotují a v časech záporných výkyvů se čerpají.

V této souvislosti ovšem zdůrazněme, že na modelové hodnoty je nutné se dívat jako na v čase tekoucí katego­rii: jestliže se prokáže v dlouhodobějším horizontu určitá trendová změna v „chování“ náhodného generátoru či jiného relevantního vlivu na škodní průběh, je povinností pojišťovny na tuto změnu reagovat ve vztahu k pojištěným klientům úpravou tarifu, výplatami bonifikací atd., tedy formami respektujícími princip ekvivalence mezi příjmy a výdaji pojišťovny.

Z hlediska daňové uznatelnosti výkyvových pojistnětechnic­kých rezerv vzniká v neživotním pojištění určitý metodolo­gický problém v souvislosti s anticipací časového rozlišení nastalých pojistných událostí. Podle právních norem je zejména u škod na majetku pojištěnému stanovena několikaletá lhůta k ohlášení pojistné události pojišťovně. Zpoždění hlášení a následná likvidace škody tedy mohou činit i několik let. Pojišťovny pro účely účetní srovnatelnosti a anticipace časového rozlišení vytvářejí v současné praxi pomocí matematicko-statistických metod tzv. „rezervu na škody“, které již vznikly, ale nebyly ještě pojišťovně ohlášeny (rezerva IBNR – issued but not reported). Tvorba rezervy tak probíhá na základě matematického pravděpodobnost­ního modelu; správnost její výše je předmětem auditu účetní uzávěrky pojišťovny. Slabým místem tohoto způsobu řešení časového rozlišení je pravděpodobně skutečnost, že o vzniklé škodě v době jejího vzniku nebyl v pojišťovně vytvořen žádný relevantní doklad. Na tuto okolnost čas od času upozorňovalo Ministerstvo financí ČR, úvahy o změně daňové uznatelnosti této speciální pojistnětechnické re­zervy však nebyly až do dnešní doby realizovány akceptací posudku auditora ve výroční zprávě pojišťovny ohledně správnosti matematicko-statistickým modelem stanovené výše rezervy.

Změny v daňové uznatelnosti pojistnětechnických rezerv pojišťoven podle daňového balíčku

Dosud byly všechny daňově uznatelné pojistnětechnické rezervy pojišťoven vytvářeny na základě zákona o účet­nictví. Podle předlohou navrhované změny mají být pro účely zdanění brány v úvahu rezervy vypočtené dle pravidel regulatorního projektu Solventnost II. Pravidla regulatorní­ho projektu byla nastavena pro určení minimální a optimál­ní bezpečné výše kapitálu, který pojišťovna potřebuje ke svému podnikání.

Tento způsob výpočtu je koncepčně zásadně odlišný a je v rozporu s obecnými účetními zásadami, včetně požadav­ku konzervativního a obezřetného chování finanční insti­tuce. Obzvláště bijící do očí je to v případě rezerv život­ního pojištění, vytvářených jako matematicky vypočtený zdroj potřebný pro budoucí výplaty pojistných částek. Pro komerční pojišťovny, stejně jako pro banky, je charakteris­tická vysoká páka mající původ v nízkém podílu vlastního kapitálu na pasivech, která implikuje, že pojišťovny obhos­podařují cizí finanční prostředky (klientů). Analogicky jde tedy v předloze o konstrukci, která by v případě bankovního byznysu snižovala daňovou uznatelnost tvorby zdrojů na pokrytí vkladů občanů.

Solventnostní matematické modely potřebu rezerv obecně redukují na obranu proti minulým nejhorším stavům; pro predikci možných budoucích potřeb je nelze použít. Zave­dení takto pojatého solventnostního pravidla bylo svého času reakcí EU na problémy některých pojišťoven výcho­doevropských zemí ohledně bezpečné výše kapitálu, jeho zavedení tedy mělo sloužit k zamezení opačné situace, než pro jakou jej aplikovala Poslanecká sněmovna – k získání zdrojů pro bobtnající veřejné výdaje.

Závažné výhrady je možné vůči přístupu z pozic Solvent­nosti II vznést i z metodologického hlediska. V EU imple­mentovaný projekt je postaven na základě již překonaného přístupu minulé dekády risk based approach, vycházejícího z iluzorní premisy, že v případě vlivu nahodilosti lze riziko v reálném ekonomickém životě matematicky zvládnout. Tuto tezi vyvrátil svým dílem, např. pojednáním o nepre­dikovatelných nastoupeních „černých labutí“, empirický ekonom N. Taleb. Solventnostní matematické modely jsou založeny na historických pravděpodobnostech, nemohou tudíž reflektovat budoucí upgrade v chování náhodného generátoru, a potřebu rezerv tedy logicky redukují pouze minulé nejhorší stavy; pro predikci možných budoucích potřeb je nelze použít.

Z metodologického hlediska je pro pojišťovnictví charakte­ristický záporný vztah ke kategorii volatility, která je chápá­na jako jeden ze stavů současného komplexního globálního světa. Z tohoto úhlu pohledu mají pojišťovny, podobně jako banky, shora limitovány své možné zisky, ale potenciální ztráty jsou co do velikosti neomezené. Příčiny hypotetické­ho potenciálního defaultu jsou ovšem významně odlišné. V případě bankovního byznysu je historicky nejčastějším spouštěčem silný destrukční výkyv záporné amplitudy ekonomického cyklu; u pojišťovnictví je takovýto důvod velmi řídký. Pojišťovny ovšem mohou snadno dovést ke krachu realizace fatálního katastrofického rizika. Popsaná charakteristika výnosů pojišťoven – na pravé straně bilance s limity a na straně levé prakticky bez limitů nebo s ome­zenými limity – je pro pojišťovnictví záležitostí klíčového významu, pojišťovny tak mohou přijít o jmění střádané po celé generace.

Zvýšená, historicky prokázaná vysoká odolnost ekonomi­ky pojišťovnictví i přes expozici vůči nahodilosti je dána faktem, že pojišťovny jsou financované v rámci poskytování ochrany proti realizaci rizika dopředu a možno říci dlouho­době, tedy relativně stabilním příjmem pojistného, a jsou tak oproti bankám mnohem méně vystaveny riziku akutní­ho nedostatku likvidity. Kardinální roli ovšem hrají vestavě­né stabilizátory a v nich pak na 1. místě pojistnětechnické rezervy. Pojišťovny jejich využíváním vykazují podstatně nižší míru zranitelnosti a vyšší míru odolnosti vůči impul­zům náhlého ruinování.

V souvislosti s předlohou předpokládaným snížením bonity a odolnosti pojišťovnictví ovšem vyvstává otázka možnosti iniciace obávaného systemického rizika; poslední fatální finanční krize byla spuštěna právě realizací systemického rizika v odvětví bankovnictví. Naopak z historie není dosud známa žádná významná krize, která by byla spuštěna defaultem pojišťovny nebo zajišťovny. Pojišťovnictví totiž nevytváří na makroúrovni systemické riziko, které by bylo přímo přenositelné do celé ekonomiky.

Aktiva a pasiva jsou v rozvaze pojišťovny navzájem více propojena, zatím­co banky se musí častěji vyrovnávat s většími či menšími strukturálními nerovnováhami. Investiční strategie bank je obvykle cílena krátkodoběji a je více zaměřena na výnos­nost. Pojišťovny kladou důraz především na kritérium bezpečnosti, jsou více konzervativní a pečlivěji své expozice diverzifikují. V zamezování dominového efektu defaultu ve finančním sektoru pojišťovnám pomáhají vestavěné stabi­lizátory, zejména pojistnětechnické rezervy. Nekompetent­ním zásahem do jejich fungování může v krajním případě dojít až k defaultu přenositelnému do okolní ekonomiky.

Závěr

Pojistnětechnické rezervy představují historicky osvědčený vestavěný stabilizátor ekonomiky pojišťovnictví. Dosud byly všechny daňově uznatelné pojistnětechnické rezervy pojiš­ťoven vytvářeny podle zákona o účetnictví, avšak na zákla­dě posledních změn mají být rezervy vypočteny dle pravidel regulatorního projektu Solventnost II. Tento způsob výpočtu je koncepčně zcela odlišný a je v rozporu s obec­nými účetními zásadami, včetně požadavku konzervativního chování a obezřetnosti finanční instituce – zejména to platí pro pojišťovny. Solventnostní matematické modely potřebu rezerv obecně redukují na obranu proti minulým nejhorším stavům – pro predikci možných budoucích potřeb je nelze použít.

Nový způsob výpočtu sníží schopnost pojišťoven vy­pořádat se s nepředvídatelnými katastrofickými událostmi; k největší kontroverzi v rámci tohoto přístupu však dochá­zí v případě rezerv životního pojištění, vytvářených jako matematicky vypočtený zdroj potřebný pro budoucí výplaty pojistných částek. Pro komerční pojišťovny je v tomto pří­padě charakteristická vysoká páka mající původ v nízkém podílu vlastního kapitálu na pasivech a plynoucí z faktu, že pojišťovny obhospodařují cizí finanční prostředky. Změ­na tím pádem retroaktivně zasahuje do peněz patřících klientům pojišťoven. Realizací předlohy dojde k závažnému snížení bonity odvětví pojišťovnictví a jeho potenciální odolnosti vůči katastrofickým a dalším negativním událos­tem. V krajní poloze může dojít až k možné hrozbě iniciace systemického rizika v ekonomice.

Prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc.
Prof. Ing. Eva Ducháčková, CSc.
Doc. RNDr. Jarmila Radová, Ph.D.
Vysoká škola ekonomická v Praze
Článek byl zpracován za podpory VŠE IP 100040 a VŠE F1 46/2019.