Petr Kalina (NEWTON IS)
Most  |  17.02.1998 16:59:05

Co napsal o Koženém před rokem časopis FORTUNE


Přinášíme překlad rozsáhlého článku o Viktoru Koženém a Michaelu Dingmanovi, který vyšel 23.12.1996 v americkém hospodářském časopisu Fortune. Též k dispozici v anglickém originálu.

 

Tento článek je skutečně bomba. Je hlubokým zpochybněním Klausovy privatizace. Česká republika se otevřela mezinárodním podvodníkům, kteří ji prostě vykradli. Uvědomí si novináři v ČR, že tohle je možná nejdůležitější téma od samého pádu komunismu v roce 1989? Obávám se, že zveřejnění tohoto článku je velmi významným a velmi záporným mezníkem v ekonomické historii České republiky od pádu komunismu. Na drastickým příkladech varuje americké investory, aby se zdaleka vyhnuli zemím jako je ČR. Není přehnané říci, že zveřejnění tohoto článku v časopise Fortune je pro ČR TRAGÉDIÍ, kterou by bylo možno napravit pouze velmi radikálními reformami české vlády, (v jejichž rámci by bylo také množství podvodníků nekompromisně vsazeno do vězení) , reformami s širokou mezinárodní publicitou. Jinak je věc ztracena. Mezinárodní investoři jsou velmi nervózní lidé. Investičním příležitostem se vyhýbají pro daleko menší potíže než je katastrofa, vylíčená níže. Po otištění takovéhoto článku se může už těžko ČR ucházet o jejich přízeň. Zázračné dítě investičních fondů, osoba z českých exilových kruhů, a jeho neomalený učitel z Wall

Street slibovali, že naučí český průmysl západním investičním metodám. Namísto toho se investorům dostalo traumatického poučení o nebezpečí tzv. nově vznikajících

trhů. Až příště budete uvažovat o tom, že se vypravíte s vaším člunkem malého investora do lákavých, ale bouřlivých vod takzvaných vznikajících trhů, mějte na

paměti tento rozhovor. Když se časopis FORTUNE dotázal chvástavého finančníka Michaela D. Dingmana - člověka, který považuje piráty jen za podnikatele, kterým jiní dobře nerozumí - zda vydělal na svých nedávných transakcích v České republice v důsledku přístupu k tzv. insiderským, tj. exkluzívním, jinak tajeným burzovním informacím (utajování burzovních informací, které musejí být veřejně přístupné, je na Západě vážný trestný čin, v Británii trestaný až sedmi lety vězení, pozn. J.Č.), odpověděl pln dobrého humoru, Je to asi pravda. Jiní investoři, pokračoval Dingman, říkají: 'Nejsme schopni o podnicích, jejichž akcie vlastníme, získat dostatečné množství informací. Proto ty akcie prodáme, odjedeme domů a budeme nadávat a budeme si stěžovat.' A to je maso, jaké já rád jím, zdůraznil našemu časopisu Dingman. Pamatujete vůbec na Dingmana? Byl vysoce úspěšným investičním hazardérem, Al Dunlapem osmdesátých let. Chvástal se, nikomu se neomlouval, nebral žádná rukojmí a v osmdesátých letech jednoduše oslnil americkou Wall Street tím, že se mu podařilo zachránit celou řadu firem jako

Wheelabrator a Signal. Dingman vysoce riskoval. Jeho koníčkem bylo závodit v automobilech. Posléze Dingman začlenil rekordní množství akcií v hodnotě 1,2 miliardy dolarů, které nechěla firma Allied Signal, do finanční skupiny Henley

Group. Tento husarský kousek udělal z Dingmana multimilionáře. Dingman avšak za sebou zanechal stopu hněvivých akcionářů, kteří tvrdí, že se Dingman obohatil

na jejich úkor Loni na podzim se Dingman, který se před několika lety vzdal svého amerického občanství a přijal občanství Bahamských ostrovů, kde se neplatí daně, znovu objevil jako investor na Divokém východě. Spojil se s kontroverzním mladým českým investorem (a také emigrantem) Viktorem Koženým. Oznámil, že zahajuje odvážný projekt - že převezme a restrukturalizuje zrezavělý kbelík českých

průmyslových společností - a to všechno, aniž by vůbec opustil Bahamské ostrovy. I když někteří pozorovatelé v Praze přijali tuto invazi karibských bukanýrů se skepsí,

velká většina zahraničního tisku Dingmana chválila. Dingman tvrdil, že do investic vložil vlastních 140 miliónů dolarů, jako hrdina, který poskytne místním lidem v ČR velmi potřebné poučení o kapitalismu volného trhu a o západním managementu. Pražský časopis Business Week přinesl titulek V PRAZE FOUKÁ OSTROVNÍ VÁNEK a londýnský deník Financial Times nazval Dingmana závanem čerstvého vzduchu. Ono se však ukázalo, že tento vánek je ve skutečnosti velmi zlověstným větrem. Dingman nesplnil své sliby, že do ČR doveze americký management a západní metody účetnictví. Nedávno Dingman oznámil, že ho už nudí komplikace a že přestává každodenním způsobem spravovat své investice v České republice. Mezitím, navzdory silnému, pokračujícímu vzestupu celé české burzy za posledních 12 měsíců, hodnota veřejných firem a investičních fondů, s nimiž je spojováno Dingmanovo a Koženého jméno, drasticky poklesla. Stovky investorů, od českých důchodců přes velmi zkušené mezinárodní manažery investičních fondů, jsou velmi silně rozhněvány. Ani nemusíme připomínat, že tito investoři taky podstatně zchudli. Dingman do České republiky neinvestoval, konstatuje Harvey Schuster, předseda firmy Czech-California

Investment v Praze. Dingman Českou republiku okradl. To je možná příliš silné obvinění. Dingman sám zatím nebyl obviněn z žádných trestných činů. A jako člověk, který je zvyklý, vyhýbat se nejrůznějším střelám ve své honbě za obrovskými zisky, zcela charakteristicky bagatelizuje takovou kritiku jako kyselé hrozny. Avšak časopis FORTUNE se dozvěděl, že loni v létě dalo české ministerstvo financí tiše pokutu Koženého investiční společnosti za dlouhý seznam finančních přestupků v jednom z dvou tuctu investičních fondů, které spravoval. Asi 30 miliónů dolarů z celkové hodnoty fondu ve výši 100 miliónů dolarů bylo promrháno vyplácením uměle vysokých honorářů a prováděním ilegálních transakcí. Vyplývá to z nezveřejněného rozhodnutí českého ministerstva financí, jehož kopii vlastní časopis FORTUNE. (Kožený pokutu zaplatil a souhlasil, že 6,8 miliónů dolarů do fondu vrátí.) Zdá se tedy, že přinejmenším by bylo možno Dingmana, který zasedá i ve správní radě ctihodné americké automobilky Ford Motor Co., obviňovat, že utvořením spojenectví s Koženým se pohybuje

v pochybné společnosti. A vskutku, málokdo zbohatl využíváním nepevných dohližitelských norem na dosud stále ještě vznikajících finančních trzích Východní Evropy více než Viktor Kožený. Emigroval do Spojených států jako teenager, a když se v roce 1990 ve věku 27 let vrátil do Prahy, byl v podstatě úplně bez halíře. Přesto však se mu podařilo za pouhé čtyři roky, a to jen s diplomem ze studia ekonomiky z

Harvardu a krátkodobou zkušeností z Londýna, kde pracoval ve společnosti Robert Fleming, která spravuje investiční fondy, se Kožený ve své zemi stal jedním z nejoslavovanějších správců investičních fondů a nahromadil osobní jmění,

jehož hodnota se odhaduje na 200 miliónů dolarů.

Koženého hlavní šancí byl rozsáhlý privatizační program, který zahájila česká vláda. Tento program nabídl každému dospělému českému občanovi kupóny, které se posléze měly proměnit v akcie podniků na nově vzniklém kapitálovém trhu. Poté, co v Československu žila celá generace lidí v komunismu, málo Čechů mělo vůbec zájem o tyto papírky. Ani totiž Češi netušili, co se s nimi dělá. Dokud se na scéně neobjevila Koženého firma, Harvard Capital and Consulting, pojmenovaná po škole, na níž

Kožený studoval.

Kožený využil svých zkušeností ze Spojených států a začal používat velmi tvrdě cílené

televizní reklamy, dále zorganizoval reklamní kampaň v tisku a dokonce užíval i dívek v šortkách, jejichž prostřednictvím prodával svým spoluobčanům dvě věci.

Vysvětloval jim zaprvé, že je velmi hodnotné vytvořit investiční fondy, s jejichž cenami se posléze obchoduje na burze. A za druhé, a daleko důležitěji - zdůrazňoval, jak výhodné pro občany bude, jestliže své papírky předají právě Koženého Harvardu. Kožený je k tomu lákal neuvěřitelně drzým slibem. Přislíbil, že každá osoba, která mu dá své kupóny, za ně dostane do roka a do dne alespoň desetinásobek jejich původní hodnoty. Během několika pár měsíců odevzdalo Koženého úřadům více než 800 000 lidí své kupónové knížky, každou v hodnotě asi 37,20 dolarů, a za to obdrželi akcie v jednom z harvardských fondů. Kdyby došlo k poklesu tržní hodnoty českých podniků, Kožený by naprosto nebyl schopen svůj příslib splnit. Proto jsou takové sliby podle amerického investičního zákona ve Spojených státech trestným činem. A dokonce i v pražské atmosféře Divokého východu, kde takové sliby nejsou zakázány, vyvolal nezodpovědný optimismus Viktora Koženého oficiální pozvednutí obočí. Bál jsem se, jeho chování bylo tak nestandardní, vzpomíná Tomáš Ježek, nyní ředitel pražské burzy, který byl tehdy ministrem privatizace. Kožený sliboval něco, co nevlastnil. Naštěstí pro Koženého, když v září 1993 začal fungovat český kapitálový trh, akcie šly dramaticky nahoru - takže mladý vekslák s akciemi Kožený se rychle stal vynikajícím hrdinou české privatizace. Za pár dní měla každá kupónová knížka, hodnotu místo původních 37 dolarů, hodnotu přibližně 675 dolarů. Kožený tedy rozšířil své osobní bohatství tím, že začal účtovat svým přešťastným, avšak natvrdlým

investorům obrovské poplatky za to, že fond založil, a další obrovský poplatek za to, že ho spravuje. Za první rok obchodování s akciemi na pražské burze, vypočítává Pavel Trávníček, který byl finančním ředitele firmy Harvard Capital do roku 1995, vybral Kožený 45 miliónů dolarů z investičních fondů, které celkem vlastnily aktiva v hodnotě jedné miliardy dolarů. Ale nikomu to nevadilo. Nikdo to

nepočítal.

Tou dobou učinil harvardský zázrak, z Koženého českou národní celebritu a jeho fondy začaly lákat investory z velkých západních investičních institucí, jako je Středoevropský fond banky Credit Suisse, alespoň dva manažery londýnských

investičních fondů (které spravují soukromé důchodové zabezpečení britských občanů na stáří, viz jihoamerická privatizační metoda a kritika Klausovy privatizace zde v

předchozích vydáních Britských listů, pozn. JČ), Regent Kingpin a Buchanan Partners. Přibližně v tuto dobu se záležitosti podivně zauzlily, neboť se Kožený zapletl do bizarního případu, týkajícího se agenta české komunistické tajné policie, Václava Wallise. Ten byl v prosinci 1992 zatčen za to, že prodával Koženému tajné vládní dokumenty. Kožený tvrdil, že je vydírán, ale nakonec se sám stal předmětem

vyšetřování v tomto špionážním skandálu. I když nebyl Kožený nikdy postaven před soud a dnes tvrdí, že pro vládu hrál roli volavky, která se snažila Wallise přistihnout při činu, Kožený podnikl kroky k tomu, aby se vzdálil ze své rodné země. Prodal Harvard Capital formální firmě, registrované na holandských Antillách, kterou vlastní

Koženého matka. Získal pas Irské republiky. Pak v roce 1994 se s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do Lyford Cay, což je enkláva pro bohaté, na pláži na Bahamských ostrovech.Sousedy Koženého tam jsou herec Sean Connery, maestro investičních fondů John Templeton - a Michael Dingman. Když se časopis FORTUNE setkal s Koženým a s Dingmanem v klubu v Lyford Cay letos v květnu, oba byli ještě plni optimismu ohledně svých plánů. Seznámili se o rok předtím na večírku a navzdory rozdílu v jejich věku -Dingmanovi je 65 a Koženému je nyní 33 - rychle se mezi nimi

vytvořilo silné pouto. Ve Viktorovi se doslova vidím, říkal tehdy Dingman hrdě. Dingman pořádal luxusní večírek na své jachtě a nadšeně přitom líčil, jak je Česká republika zralá na takovou restrukturalizaci, kterou umí provést jedině on.Je to jako země, která udělala bankrot, konstatoval. Najednou vznikla obrovská hra MONOPOLY.

Dingman a Kožený se rozhodli hrát tuto potenciálně lukrativní hru, a tak se dali po mnoha měsících průzkumných rozhovorů dohromady. Sloučili tak Koženého důvěrné znalosti českého trhu s Dingmanovým kapitálem a jeho schopnostmi celosvětově prodávat a kupovat akcie. Společně se Digman a Kožený připravovali na to, že

převezmou v ČR určité vybrané podniky, které vlastní vysoce hodnotná aktiva, ale mají slabé ředitelské vedení a příliš mnoho zaměstanců. (Dingman a Kožený mohli

ovládnout tyto české podniky tiše a levně, protože v České republice neexistoval zákon, podle něchž by bylo nutno zveřejňovat, že někdo získal vlastnictví podniku, ani

nebylo podle českých zákonů povinné, aby investoři ucházející se o vlastnictví podniku nad určitý hodnotový prah své kupní nabídky činili veřejně, formou veřejné

aukce.)

Kožený vždycky formálně předal Dingmanovi operační kontrolu nad získanými českými firmami, a Dingman Koženému slíbil prémie ve výši 10 procent ze všech zisků, které Dingman vydělá. Kožený začal na Bahamských ostrovech vstávat ve tři hodiny ráno, začal zuřivě obtelefonovávat Českou republiku a zahájil pod Dingmanovým vedením orgii kupování a vyjednávání. V říjnu 1995 společně oznámily

Koženého Harvardské fondy a Dingmanova Stratton Group, se sídlem na Kypru, že tajně zakoupily rozsáhlé množství akcií osmi čelných českých průmyslových společností: papírnu, chemičku, pivovar, loďařský podnik, sklárnu, továrnu na papírovinu, firmu pro vyhledávání ropných ložisk a pražskou teplárnu. Ze začátku reagovala pražská burza na Dingmanův příslib, že do Čech přiveze nejtalentovanější

americký management a přinese tam i velké množství kapitálu pro firmy, které koupil, pozitivně, zvýšením hodnoty akcií. V záři tohoto nadšení se Dingman v listopadu 1995 vydal do Prahy. Jaksi zapomněl, že prodal své americké občanství za bahamské právo neplatit daně a za bahamský pas, a požádal americkou velvyslankyni Jennone Walkerovou, aby pro jeho podnikání uspořádala recepci. Ten člověk má ale skutečně obrovskou drzost, konstatuje jeden diplomat, který vzpomíná, že Dingmanovi americká velvyslankyně ukázala dveře. Ve všem tom vzrušení se však jaksi ztratil poněkud znepokojivý fakt, že od té doby, co se Dingman začal soustřeďovat na osm českých firem a proměnil své široké portfolio akcií v přibližně 50 kvalitních českých podnicích v rozsáhlé podíly jen v osmi velkých firmách,

ceny Koženého investičních fondů začaly klesat, i když celkově český kapitálový trh stoupal. Proč? Na první pohled se mohlo zdát, že je to prostě jen další případ kdysi velmi schopného investora, který učinil řadu chybných rozhodnutí. Avšak jak vyplývá

z rozhodnutí českého ministerstva financí, které bylo přijalo letos v červnu proti Harvardu, a jehož kopii vlastní časopis FORTUNE, skutečným důvodem bylo něco daleko vážnějšího: Viktor Kožený, ve snaze získat vlastnictví firem, na které se zaměřil Digman, začal zacházet s financemi v Harvardských investičních fondech, jako by to byly jeho osobní peníze. Rozhodnutí ministerstva financí například

zaznamenalo, že Kožený prodal akcie šesti vysoce ceněných českých firem, včetně SPT Telekomu, který je jedním ze základních kamenů pražské burzy, v transakci, na níž prodělal 6,3 milióny dolarů. Jistě, holt to byla špatná zpráva pro akcionáře v Koženého investičních fondech. Jenže činitele českého ministerstva financí poněkud rozhněvalo, že když se začalo obchodovat s těmito akciemi, bylo to za takovou tržní cenu, která měla Koženému vydělat téměř 10 miliónů dolarů. Skepticky byly také přijaty transakce, které přinesly ztrátu v hodnotě 1,5 miliónu dolarů. Šlo o prodeje akcií podniků Czech Ocean Shipping, Sepap a Sklo Union Teplice. Byly to tři z podniků, které nakonec skončily ve vlastnictví Dingmana a Koženého.

Vyplývá z toho, že Kožený prodával tyto akcie záměrně za drasticky stlačené ceny a způsobil, aby ztrátu nesli investoři v jeho fondech. Akcie si při tom Viktor přesunoval z pravé kapsy do levé kapsy, jak to charakterizuje jeden ředitel, seznámený s těmito

transakcemi. České ministerstvo financí uvádí ve svém posudku tuto snad nejdramatičtější neregulérnost : Koženého Harvardský Guarantee and Multiple fond

zaparkoval jedenáct miliónů dolarů u makléřské firmy, kterou sám vlastnil, jako zálohu na budoucí koupi akcií. Avšak žádné budoucí akcie nikdy koupeny nebyly a peníze nebyly vráceny, konstatuje posudek ministerstva financí. A nakonec, česká vláda shledala, že honorář ve výši téměř 8 miliónů dolarů, který účtoval Kožený akcionářům svých investičních fondů za to, že otiskl velké inzeráty v čelných západních časopisech (ano, FORTUNE byla mezi nimi! ) byl nezákonný.

Čeští vládní úředníci dospěli k názoru, že Koženému měly na úhradu těchto inzerátů stačit už honoráře, které si vybral za spravování fondů. V důsledku těchto obvinění, která však nikdy nebyla zveřejněna, dostal Harvard nejvyšší možnou pokutu podle českého zákona - 37 000 dolarů (!!). Kožený také souhlasil, že splatí fondům 6,8 miliónů dolarů, které si neprávem odčerpal za tisknutí inzerátů a na údajné poradenské honoráře. Kožený tvrdí, že prý byl Harvard pokutován čistě z administrativních důvodů. K obvinění, že prodával své akcie (vlastně sám sobě) pod tržní cenou, prohlašuje, nikdy jsme to nedělali a nikdy to dělat nebudeme. Tvrdí, že k těmto transakcím došlo v neformální, šedé zóně předtím, než se začalo formálně obchodovat s akciemi, a tak nemohl prý vědět, jaká bude skutečná tržní cena. Ať už je tomu jakkoliv, pět měsíců po zveřejnění své aliance s Dingmanem, Kožený torpédoval už

klesající ceny akcií svých fondů tím, že oznámil, že hodlá proměnit harvardské investiční fondy v novou průmyslovou holdingovou společnost. Plán byl oznámen a

prosazen - i když v té době Kožený neměl právo samostatně rozhodovat nad akciemi ve svých fondech - na valné hromadě akcionářů, která byla chvatně svolána do neznámé vesničky nedaleko rakouských hranic, čtyři hodiny cesty automobilem z Prahy. (Když se časopis FORTUNE Koženého otázal, proč se valná hromada konala zrovna v této zapadlé vesničce, Kožený na to chabě odpověděl, že v Praze nebylo

možno nalézt sál.) Když se lidé v Praze doslechli, že nejvýznamnější skupina investičních fondů v ČR se proměňuje v průmyslovou holdingovou společnost - představte si reakci v Americe, kdyby například fond Fidelity jednoho dne najednou oznámil, že prodává své rozmanité a rozsáhlé investice a že se proměňuje v průmyslového giganta, asi jako je koncern General Electric - vyvolalo to pozdvižení. Tomáš Ježek, který právě zahájil činnost jako šéf burzy, vydal veřejné varování, aby se investoři vyhnuli těmto irmám, odřízli je a zatlačili je na okraj společnosti. Investoři začali harvardské fondy rychle opouštět a akcie harvardských dividených poklesly za jediný týden o 22 procent. Bývaly by klesly ještě níže, ale existovala alespoň jedna osoba, která je kupovala: Viktor Kožený. Bylo to docela legrační, protože na tom jsme vydělali hodně peněz, hovoří dnes Kožený o dramatickém poklesu hodnoty harvardských akcií. V květnu řekl časopisu FORTUNE, že při klesání akcií svých fondů získal v nich 51 procent. To uvolnilo Dingmanovi a Koženému cestu pro jejich poslední manévr, k němuž došlo v červenci. Zaprvé, všechny harvardské fondy, které tou dobou byly proměněny v holdingové společnosti, se spojily v jedinou entitu, nazvanou Harvard Industrial Holding. Harvard byl pak spojen s podnikem Sklo Union Teplice, s holdingovou společností, kterou ovládají Dingman a Kožený. Ta firma byla pak sloučena s určitými částmi Dingmanova investičního nástroje, podniku Stratton. Tím vznikla další holdingová společnost, nazvaná Daventree Ltd. v jejíž správní radě zasedají, vedle Dingmana a Koženého, takové hvězdy jako bývalý šéf amerického Bílého domu John Sununu a bývalý americký astronaut Thomas P. Stafford. Investoři v Koženého fondech se nyní nepřímo stali majiteli akcií v této společnosti, registrované na Kypru, kde tuto firmu nemají možnost kontrolovat a inspekci v ní provádět české vládní úřady. Firma Daventree Ltd. nezveřejnila žádné accounts, výroční účetní analýzy či zprávy o své

podnikatelské činnosti. S akciemi firmy Daventree Ltd. se veřejně neobchoduje, i když Kožený slibuje, že je prý uvede na burzu v Londýně nebo v New Yorku. Pokud to opravdu udělá, je vysoce nepravděpodobné, že se toho budou chtít účastnit někteří

původní investoři do Harvardských investičních fondů. Od loňského prosince ztratil hlavní harvardský fond, nyní holdingová společnost, 83 procent své hodnoty. Hodnota

ostatních Koženého fondů poklesla obdobně. František Hapka, devětasedmdesátiletý invalida v moravském městě Loučka, byl svědkem toho, jak jeho úspory poklesly z 2000 dolarů na dnešních asi 180 dolarů. Kdybych mohl chodit, vydal bych se na Bahamy, říká.Mám pocit, že jsem byl okraden. V nynější situaci se však Hapka nemusí obtěžovat ani pochodem na Prahu. Česká vláda sice učinila některé kroky k uzavření zákonných mezer, kterých využil Kožený, dnes už se musejí zveřejňovat podíly v podnicích větší než 10 procent a nabídky na podíly v podnicích vyšší než 50 procent musejí být také veřejné, Česká republika však v žádném případě neposkytuje investorům takovou ochranu, jaká je standardní na většině rozvinutých trhů. Když se časopis FORTUNE nedávno dotazoval Vladimíra Ezra, šéfa obchodování na pražské burze, kdo zajišťuje, že investoři nemohou být podváděni, odpověděl: Nikdo. Daniel Arbess, bývalý právník od firmy White and Case, který byl v Praze Dingmanovou pravou rukou, rezignoval krátce po červencových fúzích. Když se ho zeptal časopis FORTUNE, zda Arbessovi vadila intenzita náhlých transakcí, Arbess odpověděl takto: Neúčastnil jsem se těchto transakcí, ani jsem neměl žádnou vědomost o finančním inženýrství ani o finančních transakcích, které byly realizovány.

Dingman sám sdělil časopisu FORTUNE, že je docela spokojen se zisky, které vydělal množstvím transakcí, které zorganizoval letos na jaře a v létě. Jak velké tyto

zisky byly, je velmi obtížné určit, vzhledem k tomu, že nově vzniklé soukromé firmy, existující nyní offshore, v zahraničí, a to na území, kde se nevyžadují regulérní finanční inspekce, působí nyní v naprosté tajnosti. Avšak vezměme si případ Sklo Union Teplice. V době, kdy Dingman a Kožený získali tuto českou firmu

prostřednictvím Harvardu, seděla na hromadě finančních prostředků, celkem v hodnotě 57 milliónů dolarů, tedy jedna jejich akcie měla hodnotu 13 dolarů. To samo o sobě bylo alespoň o dolar za akcii více, než hodnota akcií v Harvardu, jakou dostali menšinoví akcionáři firmy Sklo Union v době, kdy otěže převzalo naše bahamské duo. Mezitím, ještě k výše zmíněné hromadě peněz, získali noví vlastníci firmy Sklo Union dalších 35 miliónů dolarů tím, že prodali jednu pobočku Skla Union jedné belgické sklářské firmě. Není ovšem vůbec lehké zjistit, kam se ty peníze poděly. Od září letošního roku bylo vlastnictví podniku Sklo Unionpřevedeno na dvě další tzv. off-shore firmy, tj. firmy mimo standardní kontrolu západních kapitálových trhů, Berio Holdings a Bruker Holdings. Kdo ví, kde ty peníze jsou? říká Vladimír Jaroš, šéf výzkumného oddělení firmy Wood and Co, čelné makléřské firmy v Praze. Zdá se, že oni odčerpávají aktiva z České republiky. Možná, že už jsou ty peníze pryč. Také byly vzneseny dotazy, jestli Dingman skutečně investoval všechny peníze, které do Čech

přislíbil investovat. Tvrdil na podzim roku 1995, že do ČR vloží investice ve výši 140 miliónů dolarů. V obchodním rejstříku v Praze však je zaznamenáno, že firma Stratton

koupila většinu svých českých podniků až 30 května 1996. Dingman nyní připuští, že ke koupi mnohých svých akcií použil takzvané dohody o budoucím nákupu, avšak zdůrazňuje, že podle jeho názoru koupil akcie v době, kdy smlouvy podepsal, nikoliv až o mnoho měsíců později, kdy byly realizovány. V důsledku tohoto triku se Koženému podařilo vyhnout se předpisu českého kapitálového trhu, podle něhož nesmějí investiční fondy vlastnit více než 20 procent akcií v jediné firmě. Když řekl časopis FORTUNE Digmanovi, že někteří investoři v Praze ho obviňují z tzv. asset stripping, (tj. ze získání kontroly nad podnikem a z vykradení všeho, co v podniku bylo hodnotného), odpověděl: Blbost Na dotaz, zda má Dingman akcie v něterých

offshore společnostech, které nyní vlastní akcie podniku Sklo Union Teplice, řekl Dingman, že neví. Tak se holt obchoduje tam v té středoevropské části světa. Není to

žádná newyorská burza, říká Dingman.

Ne, skutečně, v České republice se neobchoduje podle pravidel newyorské burzy, a Dingman to dobře ví. Na newyorské burze koncem osmdesátých let, kde si Dingman

vytvořil své první bohatství obdobnými složitými transakcemi, se stal terčem velmi tvrdošíjných stížností ohledně otázek, jako proč mu vyplatila jeho firma Henley Group

9 miliónů dolarů za různé interní transakce. A na newyorské burze mohou investora jako je Dingman nespokojení akcionáři pohnat k soudu. Když prodal Dingman jako generální ředitel podniku Henley své chemické podniky a pak chtěl firmu v následujícím roce stáhnout z burzy, akcionáři ho doslova vehnali do soudní síně. Žalovali ho, že se obohatil na jejich úkor. Posléze došlo v této věci k mimosoudnímu

narovnání, V současnosti je ale Dingman stejně tak frustrován Prahou, jako byl frustrován Wall Streetem. Mnohé firmy, které vlastní, stále ještě mají akcie v podniku

Daventree, Dingman však tvrdí, že předal každodenní řízení těchto podniků Koženému, protože je to prý pro něho samotného příliš namáhavé. Dingman vzpomíná, jak ostré protesty vyvolal jeho vstup do Čech od českých podnikových ředitelů, a konstatuje: Prostě jsem se jedné noci probudil a řekl jsem si, mě už to nezajímá, já už jsem si ostruhy vydobyl. Touhle cestou jsem už šel a ono je to nekonečné.

S odchodem Ding

Hodnocení článku: 10 | 8 | 6 | 4 | 2 | 0

Co napsal o Koženém před rokem časopis FORTUNE

Diskuze a názory uživatelů na téma: Co napsal o Koženém před rokem časopis FORTUNE

Na dané téma nejsou žádné názory.


Poslední zprávy z rubriky Most:

27.10.1999  HROMADNÉ ODKUPY RM - SYSTÉMU G 210 S Ing. Jaroslav Šírek (RM-Systém a.s.)
26.10.1999  HROMADNÉ ODKUPY RM - SYSTÉMU G 209 S Ing. Jaroslav Šírek (RM-Systém a.s.)
25.10.1999  HROMADNÉ ODKUPY RM - SYSTÉMU G 208 S Ing. Jaroslav Šírek (RM-Systém a.s.)
22.10.1999  HROMADNÉ ODKUPY RM - SYSTÉMU G 207 S Ing. Jaroslav Šírek (RM-Systém a.s.)
21.10.1999  HROMADNÉ ODKUPY RM - SYSTÉMU G 206 S Ing. Jaroslav Šírek (RM-Systém a.s.)

Přečtěte si také:

28.05.2009Časopisem roku je Respekt Strategie.cz (Strategie.cz)
08.04.2009Časopis roku s novými pravidly Strategie.cz (Strategie.cz)
18.12.2008Obama osobností roku časopisu Time Strategie.cz (Strategie.cz)
08.12.2008CD Kožené mezi alby roku Strategie.cz (Strategie.cz)





Zobrazit sloupec 
Kurzy.cz - Akcie cz, kurzy měn, forex, zlato.
TOP: Akcie CZ Akcie svět Kurzy měn Komodity Zlato Bitcoin Hypotéky Tarify Energie Kalkulačka Zákony Práce Školení Počasí