Rok? Nebo navždy?

Řadu lidí v tuto chvíli asi zajímá, jak dlouho „to bude ještě trvat“. Podle mne bychom si již při kladení této otázky měli připomínat, že nevíme zhola nic. Pak, pokud nás to ještě zajímá, se můžeme podívat na pár úvah. Začnu tím, že The Guardian píše, že „epidemie koronaviru by mohla trvat do jara roku 2021, hospitalizováno by v UK mohlo být téměř 8 milionů lidí a infikováno 80 % populace“.

O tomto scénáři nyní hovoří hlavní poradce britské vlády Chris Whitty, který prý takto dříve popisoval ten nejhorší scénář. Paul Hunter, epidemiolog z University of East Anglia, pro The Gurdian řekl, že „rok je klidně možný“, ale s tím, že epidemie ztratí na intenzitě v létě, na podzim se vrátí. A vědec predikuje, že tato nemoc s námi již může být navždy, ale my si vytvoříme imunitu.

Modely nepřeceňujme

Minulý týden jsme tu trochu uvažovali nad současným tlakem na straně jedné a fragilitě, odolnosti, popřípadě antifragilitě na straně druhé. Jde o koncepty pana Taleba, který také klade důraz na to, abychom se nenechali opít záplavou historických dat a rádoby spolehlivých statistických metod natolik, že si budeme myslet, že dovedeme něco spolehlivě předpovědět. O mimořádných zlomech a černých labutích to platí dvojnásob. Právě proto bychom měli budovat a používat systémy, které nebudou na první místo klást efektivitu (což se často rovná obrovitosti), ale systémy, které bych se nebál nazvat „pokorné“. Menší, nezávislejší, samoudržovací, samorozvíjející se, decentralizované.

Pan Taleb je v odborných kruzích znám svou kritikou ekonomických a finančních modelů a zejména těch, které se používají pro management rizika. Z důvodu, který jsem zmínil výše – budí dojem, že něco víme. A tento dojem může vést k chování, které pak bolí. Nyní na Twitteru kritizuje modely epidemiologické s tím, že řada z nich se stává nepoužitelná pro rozhodování.

U modelů ekonomických vidím situaci tak, že problém často není s jejich samotnou podstatou, ale s tím, že jejich výsledky přeceňujeme (tj., nepřipomínáme si, že fakticky nevíme nic). Je možné, že u epidemiologických modelů to je podobné.

Racionální panika?

Každopádně ohledně toho, jak se nyní chovat, pan Taleb píše, že „kolektivní bezpečnost může vyžadovat nadměrnou snahu jednotlivců vyhýbat se riziku“. O co jde? Vysvětlit si to můžeme jednoduše. V podstatě jde o to, co se v ekonomii nazývá selhání koordinace. Na počátku epidemie může totiž každý jednotlivec hodnotit riziko své nákazy jako extrémně nízké a podle toho se chovat. Jenže právě to vede k rozšíření nákazy.

Je to podobné třeba tomu, jako když každý začne trochu více spořit. Přesněji řečeno, snažit se o vyšší úspory. Sníží své výdaje a část peněz dá stranou. Pokud se ale tyto peníze nestanou výdajem (nikdo si je nepůjčí a neutratí) a v ekonomice nejsou velmi flexibilní ceny, klesne ekonomická aktivita (fakticky dojde k poklesu rychlosti obratu peněz). Znatelný plošný posun ke snaze více spořit tak může sám o sobě znamenat méně příjmů – toho, z čeho bychom spořili.

Ta nejlepší kombinace

Tento příklad je zřejmě pro současnou praxi hodně relevantní a tento mechanismus je jedním z důvodů nových pokusů o masivní monetární uvolnění. A máme tu takový paradox: U onoho epidemiologického mechanismus je minimálně v logice pana Taleba z hlediska společnosti jako celku nejlepší, pokud všichni od začátku panikaří a chovají se tak, jako kdyby bylo riziko nákazy vysoké. U onoho ekonomického mechanismu ale platí opak – nejlepší by bylo, kdyby nikdo nepanikařil a vše jelo dál, jako doposud (nehovořím zde samozřejmě o narušení nabídkové straně ekonomiky). Této kombinace těžko dosáhneme, ekonomika trpí znatelně již nyní. A co je horší, nerovnoměrně. My bychom se tak měli snažit pomáhat těm v největší nouzi.