Co když akcie nebudou posilovat aneb Jak se vyhnout japonskému scénáři

Japonský akciový index Nikkei 225 dosáhl historického maxima před 30 lety. Asi nikdo by nechtěl být v kůži investora, který tou dobou začal v Japonsku investovat. Jak se podobnému scénáři na jiných trzích (jakkoli nepravděpodobnému) vyhnout?

Japonský akciový trh je poměrně ojedinělým příkladem toho, že ani třicetiletý investiční horizont nemusí znamenat, že akciový investor skončí v zisku. Málokdo si v roce 1989 uměl představit, že po třiceti letech bude Nikkei 225 stále 40 % pod historickým maximem. Technologickému indexu Nasdaq Comosite trvalo 15 let, než se po technologické bublině vrátil na vrchol, ale 30 let je extrém. Co by měli investoři dělat, aby se v případě podobného extrému vyhnuli dlouhodobým ztrátám?

1. Geografická diverzifikace

Jack Bogle, zakladatel společnosti Vanguard, jednou řekl, že nerozumí tomu, proč by měli američtí investoři investovat jinde než v USA. Globálnost portfolia podle něj nebyla opodstatněná. USA podle něj měly hodně výhod, včetně zdravého podnikatelského prostředí, dobrého vedení a fungující státní správy. Jenže v 80. letech také všichni pěli ódy na Japonsko.

Výhody, které poskytuje americké prostředí investorům, již mohou být zahrnuty v cenách amerických akcií. Nikde není psáno, že USA jsou na tom stejně jako Japonsko v 80. letech, ale také nikdo nemůže s jistotou vědět, že něco podobného nemůže stát.

2. Dluhopisy v portfoliu

Zmíněný japonský scénář dal investorům lekci o tom, že akcie mohou být velice rizikovým nástrojem. I hodnotový investor Benjamin Graham varoval, že investoři by neměli mít v portfoliu více než 75 % akcií.

Výnosy dluhopisů jsou nyní na historických minimech (často v záporu), takže se objevují názory, zda je vůbec zařazovat do portfolia. Smysl to má, ale je potřeba si uvědomit, že jejich hlavní úlohou je diverzifikace. Honba za výnosem prodlužováním durace nebo zvyšováním kreditního rizika není rozumným řešením.

3. Tolerance k riziku a zkušenosti

Japonští investoři nyní drží ve svých portfoliích kolem 50 % hotovosti, průměrný americký investor jen asi 14 %. Může to být kulturními rozdíly, japonskou deflací a tak dále, ale špatná zkušenost jistě také hraje roli.

Pokud někdo chce být úspěšný investor s rozumným postojem k riziku, měl by se vyhýbat podobným zkušenostem. V dobách, kdy akciové trhy rostou, by se neměl nechat zlákat k většímu riskování. Spíše naopak, tolerance k riziku by se měla snižovat. Podobně je tomu na medvědím trhu, kdy není dobré propadat panice a příliš snižovat toleranci k riziku.

4. Historie

Znalost historie a schopnost se z ní poučit je pro úspěšné investory velice důležitá. Jak řekl filosof George Santayana, "ti, kdo nejsou schopni si zapamatovat minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji opakovali". Na druhou stranu ale může být přílišné spoléhání se na minulost chybou.

To, že americký akciový trh nikdy nezaznamenal 20leté období se zápornými výnosy (na rozdíl od Japonska), neznamená, že se to v budoucnu nemůže stát. Investoři by se vždy měli ptát, zda je jejich portfolio sestavené tak, aby po dvaceti letech neskončilo v mínusu (nebo na nule).

5. Vracení se k průměru

Nic neroste do nebe, ani akciový trh. V Japonsku v 80. letech nerostly pouze ceny akcií, ale také nemovitostí, díky čemuž měl tamní realitní trh téměř čtyřnásobně větší hodnotu než realitní trh celých USA (Japonsko je přitom menší než Kalifornie). Návrat k průměru (mean reversion) tehdy vedl k tomu, že společně s akciemi spadly i ceny nemovitostí.

V USA nyní sice nevidíme tak velký extrém, ale americké akcie jsou jednoznačně předražené. Prostřednictvím dividendového diskontního modelu si lze spočítat, že v budoucnu budou americké akcie jen stěží porážet inflaci. Akcie na ostatních trzích, zejména těch rozvíjejících se, nabízejí v tomto směru zajímavější výhled. Takže ještě jednou: Nic neroste do nebe. Řídit se v investování (ne)dávnou minulostí nemusí být dobrý nápad, často je lepší jít proti proudu.

Další článek: Zruší poválečná generace akciový trh?