Šéfka záchranářů: Baví mě vidět okamžitý výsledek své práce - Absolventka Lékařské fakulty MU Hana Albrechtová je ředitelkou Zdravotnické záchranné služby Jihomoravského kraje.

Funkce se Albrechtová ujala před rokem, jako lékařka u záchranářů působí ale už od roku 1995 a pořád ji to baví.

Když dokončila studia medicíny, nastoupila Hana Albrechtová na anesteziologicko-resuscitační oddělení (ARO) do nemocnice ve Valticích. Tehdy do něj spadala i záchranná služba, a tak od té doby jezdí v sanitce. Pacientům se věnuje dál, i když je dnes už na ředitelské židli.

Proč jste si vlastně vybrala tak náročný obor?
Asi jsem vždycky věděla, že chci dělat něco akčnějšího a ARO tak byla jednoznačná volba. Navíc je ta práce zajímavá i tím, že každý den je jiný. Anestezie na operačním sále, péče o pacienty na resuscitačním oddělení a práce lékaře či záchranáře v oblasti neodkladné přednemocniční pomoci znamená, že musíte obsáhnout a zvládnout péči od miminka až po seniora, od porodu přes interní či neurologické diagnózy až po závažná traumata. Oborový záběr je tedy hodně široký, a když vyjíždí lékař, tak jde navíc většinou o případy, kdy se rozhoduje o životě.

To musí být docela stres. Jak se to dá vydržet tak dlouhou dobu?
Práce u záchranky určitě není pro každého. Člověk na to musí mít i dobrou povahu, umět vypnout, jednotlivé případy si pro sebe uzavřít a nemyslet na ně. Hodně samozřejmě pomáhá, že si můžete v práci o výjezdech popovídat a rozebrat je. Jsou samozřejmě takové, na které nezapomenete nikdy, třeba přemýšlíte, zda se u nich dalo udělat něco jinak, nebo vás zasáhne prostředí, v němž se ocitnete. A některé výjezdy jsou třeba i úsměvné.

Co utkvělo vám?
Jednou jsme vyrazili k bolestem břicha na parkoviště, a když jsme přijeli, viděli jsme, že mezitím paní v autě porodila. Porod ale operátorům nehlásili, protože pacientka ani manžel netušili, že se jedná o těhotenství. Měla doma už dvě děti, a jak držela v náručí svou holčičku, dívala se na ni a povídá: „Jak já to teď doma klukům vysvětlím, když jsem jela do nemocnice se zánětem ledvin a přijedu s malou sestřičkou...“

Člověk ale často myslí i na prostředí spojené se zásahem, je třeba neuvěřitelné, v jak špatných podmínkách ještě dnes mnoho lidí žije, například osamělí senioři nebo rodiny s více dětmi, lidé bez domova. Takových výjezdů je celá řada.

K jakým případům vlastně nejčastěji jezdíte?
Nejvíc řešíme interní onemocnění. Od kolapsů, přes vysoký tlak nebo nízkou hladinu cukru v krvi, dušnost až po infarkty. Pak jsou to často neurologické diagnózy a úrazy. Například dopravní nehody tvoří jen asi tři procenta všech výjezdů.

Když popisujete, v jakých podmínkách záchranáři často pracují, nestává se, že jsou jim nakonec ti lidé trochu lhostejní?
To by se stát nemělo, proto je třeba mít nadhled, přistupovat k práci profesionálně. Samozřejmě se mohou objevit případy vyhoření, když někdo dělá tu práci opravdu dlouho nebo častěji jezdí k lidem, kteří naši pomoc zase tolik nepotřebují. Takové zásahy mohou lidi frustrovat a demotivovat.

Pomáháte svým zaměstnancům nějak náznaky vyhoření překonat?
Hodně pomáhá, když si mezi sebou případy obecně rozebíráme. Pro laika by naše hovory možná někdy zněly cynicky, ale my si je takto dokážeme uzavřít a nenechat se jimi dál ovlivňovat. Máme ale i takzvané interventy, což jsou speciálně vyškolení zaměstnanci. Ti v případě těžkých výjezdů, jako je například úmrtí dítěte nebo vážná nehoda, rozebírají situaci s lékaři a záchranáři, kteří zasahovali na místě, a mohou tuto pomoc poskytnout i rodičům či příbuzným. Pak je důležité, aby kolegové či nadřízení rozpoznali, že někdo je pod velkým tlakem. Někdy stačí, když se třeba přesune na jinou, méně vytíženou základnu.

Mluvila jste o tom, že frustraci může způsobit časté ježdění k případům, které pomoc záchranné služby nepotřebují. Je to velký problém?
Obecně v celé České republice narostl počet výjezdů za posledních deset let o třetinu. Roste každý rok a nemyslím, že jsou lidé více nemocní. Problém to tedy je a myslím, že do budoucna je neustálý nárůst výjezdů neudržitelný – bude se muset hledat řešení, jak nezávažné výjezdy odbourat. Je to složité téma, lidé jsou většinou laici a nemusí rozpoznat stavy, kdy jsou a kdy nejsou ohrožení na životě. Stává se, že nás lidé volají i pozdě, protože nechtěli obtěžovat, ale jsou tací, kteří si nás volají doslova místo taxislužby.

Jak je vůbec možné, že tak roste počet výjezdů, z nichž řada neřeší akutní stavy?
Má to celou řadu důvodů. Primární péče už nefunguje jako dřív a hodně výjezdů máme třeba i do pečovatelských domů, kde není žádný zdravotník, který by si s méně závažnými případy poradil sám. A pak jsou tu lidé, kteří naši službu zneužívají vědomě nebo jsou pod vlivem návykových látek.

V médiích se objevují i případy napadání záchranářů, je to časté?
Fyzických napadení evidujeme jen několik ročně, častější jsou slovní útoky. Je smutné, když jedete někomu pomoci a on nebo někdo z jeho okolí vás vulgárně napadá. Děje se to docela často. Pokud má ale operátor na dispečinku pocit, že na místě může hrozit nějaké nebezpečí, vysílá tam preventivně i policejní hlídku. Lékaři a záchranáři se totiž nesmí vědomě vystavovat nebezpečí, protože pokud jsou zranění oni, nemá pak už kdo pomoci.

Na ředitelské místo jste nastoupila před rokem, zůstala jste ale zároveň jako lékařka ve výjezdu na základně v Břeclavi. Má to nějaké výhody?
Určitě to výhody má. Než jsem nastoupila do funkce, moc nefungovala interpersonální komunikace. Myslím, že situace je teď lepší a navíc, když sloužím, můžu celý den na základně probírat přímo s tamními zaměstnanci různé provozní věci, problémy, stesky i nápady. Vždycky si přivezu nějaké podněty k řešení a zároveň mám prostor vysvětlovat kolegům úskalí, která řeší vedení organizace. Například jak fungují výběrová řízení a podobně.

Byl pro vás přechod na ředitelský post velká změna?
Musela jsem si dostudovat legislativu, například kolem veřejných zakázek. Nová byla také míra odpovědnosti, i když jsem si uvědomovala, že to tak bude, až po nástupu to na mě dolehlo v plné síle. Jako ředitelka jsem odpovědná za důležitá rozhodnutí, která jsou jen na mně, a musím si je umět obhájit a vysvětlit. Co mě hodně překvapilo, byl zájem médií. Do té doby byly mé zkušenosti v této oblasti jen minimální.