Před 35 lety zahrozil Česku blackout. Přispěly k tomu extrémní mrazy

Energetickou soustavu ČR tehdy ohrozily prudké mrazy překračující hranici 25 stupňů pod nulou, které způsobily problémy jak v distribuční síti, tak především v samotných elektrárnách. Silné mrazy vedly také k extrémně vysokým požadavkům na odběr elektrické energie domácností i podniků kvůli elektrickému vytápění.

Kritický stav v energetice v důsledku neobvykle silných mrazů nastal v druhém lednovém týdnu (7. 12. 1.) a následně ještě v druhém únorovém týdnu (11. - 13. 2.). Byty a kancelářské prostory měly tehdy dimenzované vytápění, s uvažovanou maximální venkovní teplotou do -12 °C. Dimenzovat topné systémy na nižší venkovní teploty by totiž bylo příliš nákladné. V elektrických topných spotřebičích pak bylo v Česku instalováno zhruba 7 000 MW, z toho 4 000 MW v domácnostech. Tyto spotřebiče představovaly málo předvídatelnou a kontrolovatelnou zátěž. Mrazy byly navíc tak silné, že se topilo i v prostorách, které to za normálních podmínek nevyžadovaly. Například ve skladech potravin a v některých zemědělských objektech.

Vzpomínky energetiků na mrazy v roce 1985

V lokalitě Krásný Les směrem na Adolfov nám pod tíhou námrazy popadalo vedení. Námraza vážila 18 až 20 kilo na metr vedení, podobné problémy jsme řešili i na Měděnci. Museli jsme vypínat jednotlivé úseky vedení a rozvodny ve městech. Na dvě hodiny se bez elektřiny ocitla jedna část města, na další dvě hodiny jiná. Omezení se netýkalo nemocnic a národních výborů, vzpomínal tehdejší zaměstnanec Severočeské energetiky Milan Fink.

Tehdy jsem to byl kromě jiných i já, kdo v Tušimicích absolvoval dvě noční směny u bubnu kotle a hlídal jeho hladinu vody. Plováky a potrubí zamrzaly. Všude hořely koksáky. Kromě koksu jsme pálili vše, co hořelo, jen abychom udrželi v kotelně nějakou teplotu. Prakticky všechno dřevo, co jsme našli, vzalo za své. Nestandardně jsme zahřívali i potrubí. Trubky jsme obalili hadry, ty se polily naftou a zapálily. K rozmrazování vody, například na toaletě, se také používaly kabely od autogenu. Stejně jsme ale všechno neuhlídali a spousta armatur a čerpadel popraskala. Byli jsme jak v krápníkové jeskyni a teprve s oblevou jsme přicházeli na to, kde je jaká díra či prasklina, vzpomínal Martin Novák na situaci v roce 1985.

Po ranním příchodu do práce mi tehdejší vedoucí provozu nařídil, abych pomohl při opravě vysokého napětí v Ústí nad Orlicí. Byla ještě tma, ale protože byla postižena tzv. venkovská linka, tak v samotném městě osvětlení fungovalo. Nemuseli jsme proto zajišťovat osvětlovací techniku. Společně s dalšími pracovníky obvodových služeben Česká Třebová a Ústí nad Orlicí jsem pomáhal při přípravných pracích i při dopravě materiálu nahoru, šponování vodiče pomocí napínáku. Všechno to byla kovová zařízení, což v těch mrazech nebylo nic příjemného. Velký problém byl na straně výroby elektrické energie, ale největší na dispečerských zařízeních na všech úrovních od centrálního státního dispečinku až po poslední dispečerské pracoviště nebo tzv. síťovou službu, případně rozvodny, vzpomínal Jan Šeda, tehdy zaměstnanec Východočeské energetiky.

Nebezpečí blackoutu

Tehdejší Československo dokázalo pokrýt zatížení maximálně 12 000 MW. Nebezpečí blackoutu se ještě zvýšilo poruchami na uhelných elektrárnách a problémy se zásobováním uhlím. Přechod mrazivé vlny způsobil v některých hodinách výpadek až 2000 MW výkonu elektráren. V dokončené elektrárně Dukovany se teprve připravoval první blok ke spuštění a stavba elektrárny Temelín byla ve fázi příprav, výroba elektřiny v Česku tak závisela z naprosté většiny právě na uhelných elektrárnách.

Nejvážnější komplikace nastala v Elektrárně Mělník III. s tehdy největším výrobním blokem o výkonu 500 MW. Exploze transformátoru si vyžádala odstavení elektrárny. Vzniklý požár transformátoru sice hasiči zlikvidovali, ale vše bylo v dezolátním stavu. Trvalo 21 dní, než se podařilo odstranit následky havárie a výrobní blok znovu zprovoznit, vzpomínal Jiří Pelák o situaci v roce 1985 v mělnické elektrárně. Provoz dalších uhelných elektráren ochromily mimo jiné potíže se zamrzáním vtoků chladící vody, problémy s přepravou uhlí, strusky a popílku. Kvůli mrazu museli horníci omezovat i samotnou těžbu uhlí.

Energetikům nezbývalo než použít vypínací havarijní plán, aby hrozícímu blackoutu zabránili. V republice tak byly některé regiony operativně odpojovány od přísunu elektrické energie. Tento stav trval 19 hodin, následně se dosáhlo snížení spotřeby v domácnostech i podnicích prostřednictvím pokynů z vysílání Českého rozhlasu. Tehdy se ukázalo, že československá energetika není schopná čelit prudkému nárůstu spotřeby a potížím v elektrárnách při extrémních mrazech, proto po kritických měsících roku 1985 následovala rozsáhlá řada opatření a nákladných investic, aby se podobná situace neopakovala.

Ani dnes není hrozba blackoutu zcela zažehnána, problém však spočívá jinde. Česká republika sama o sobě má silnou a stabilní energetickou síť. V současné době však vlivem dekarbonizace dochází ke snižování instalovaného výkonu v centrálních zdrojích a nezanedbatelné hledisko je i rostoucí ohrožení v oblasti kybernetické bezpečnosti. To by v kombinaci s dalšími okolnostmi, například havárií v přenosové síti mohlo kolaps energetické soustavy přivodit. Taková situace by pak mohla mít vážné a rozsáhlé dopady do všech oblastí našeho života, upozorňuje Radim Černý, místopředseda představenstva a ředitel úseku Řízení sítí ČEZ Distribuce.