I při daňovém podvodu lidé řeší, jak budou vypadat před ostatními

Finanční úřady, revizoři či auditoři a pokuty či hrozba vězením za daňové úniky nebo uplácení neexistují bezdůvodně. Není to jen kvůli zkušenosti z dob minulých, ale také díky teorii zvané ekonomie zločinu. Ta říká, že lidé se chovají sobecky a racionálně, a o tom, zda budou podvádět, se rozhodují na základě prostého porovnání toho, co jim to vynese, a toho, co je to případně bude stát.

Podle této teorie, vyšší výnosy z podvodů či jiného amorálního chování vedou právě k tomu, že se víc lidí bude chovat nečestně. Naopak když se zavedou sankce, bude se podvádět méně. Marie Villeval však testovala tyto předpoklady v laboratorních ekonomických experimentech, kde se ukázalo, že tak jednoduché a jednoznačné chování lidí není.

„Jsou samozřejmě lidé, kteří, když mají příležitost, tak podvádějí a získají tak víc. Pak je část lidí, kteří si musí být jisti, že je nikdo neidentifikuje, aby se do podvodu pustili, ale jsou i tací, kteří se prostě chovají čestně za všech okolností,“ přiblížila výsledky experimentu ekonomka s tím, že se to ukázalo například i při nedávném výzkumu, kdy odborníci z Michiganské univerzity v různých zemích rozmístili na ulicích peněženky s penězi a doklady a sledovali jejich návratnost. Ta byla překvapivě vysoká a dokonce vyšší, když částka v nich byla větší.

Různé experimenty ukazují, že lidé při rozhodování o svém chování nezvažují jen přímé náklady a výnosy, ale i prvky morálky a víry, kdy přisuzují určitou hodnotu také lhaní samotnému. Navíc se do určité míry řídí i tím, jak budou svým chováním působit na okolí a co si pak o nich budou ostatní lidé myslet. „Obvykle tak lidé třeba lžou jen trochu´ nebo se zachovají čestně proto, že nechtějí vypadat jako podvodníci.“

Jak pozorovat podvodné chování

Villeval s kolegy také hledala možnosti, jak zkoumat takové chování v reálném životě. Pozorovat korupci nebo daňové úniky, je však docela těžké. Nakonec si vybrali pro pozorování veřejnou dopravu v Lyonu, kde se dá snadno porušování pravidel v podobě jízdy načerno identifikovat, stačí pozorovat, zda si lidé označí jízdenku. Při experimentu sledovali především to, jak jízda načerno a případná kontrola cestujících projeví v jejich dalším chování. „Vystoupili jsme s vytipovanými lidmi a najatý herec pak předstíral, že zrovna našel bankovku a ptal se, zda tomu dotyčnému třeba nevypadla. Testovali jsme, zda si ji vezmou nebo ne,“ popsala další experiment výzkumnice.

Černí pasažéři si obecně peníze brali častěji. Vědci také sledovali, jak ochotu lidí bankovku vzít ovlivní fakt, že je zrovna zkontroloval revizor. Lidé přistiženi bez lístku, kteří museli zaplatit pokutu, akceptovali bankovku častěji. Překvapivě byl ale stejný výsledek i u těch, kteří lístek měli. „Není úplně jasné, proč. Možná je to otázka nějakého balancování s tím, že když jsem prošel kontrolou, tak můžu být trochu nepoctivý. Možná v tom hraje roli i to, že tam, kde se dá kontrola očekávat, tolik nepodvádí, ale na ulici, kde kontrola není možná, to jde. Navíc vzít si nalezené peníze není trestné, jen nemorální,“ podotkla Villeval.

i

Síla selektivní paměti

Ještě zajímavější výsledky získala francouzská vědkyně v experimentu, který sledoval daňové úniky. Snažila se v něm rozklíčovat, jakou roli v rozhodování hraje znalost chování jiných lidí, a překvapivě, když měli všichni účastníci k dispozici informace o ostatních, o úrovni jejich příjmů a daňových úniků, žádný efekt to nemělo.

Vědci zkoumali i to, zda se lidé nechají ovlivnit čestným či nečestným chováním. „Když si mohli vybrat, o jakém typu lidí či chování chtějí mít informace, byl už vliv znatelný. Nepoctiví chtěli mít více informací o těch, o nichž předpokládali, že se také nechovají čestně, a pak ještě víc podváděli,“ uvedla Villeval. Další experimenty ukázaly, že poctiví lidé aktivně nevyhledávají ty s podobným chováním a nenechají se příliš ovlivnit příklady jiných. Jenže když se náhodou dostanou mezi ty „špatné“ a mají z toho sami prospěch, přijmou to a nesnaží se situaci nijak změnit.

Odborníci se také snaží rozklíčovat, jak je možné, že se lidé někdy chovají eticky a někdy zase ne. Existuje totiž několik strategií, jak sám sebe obhájit, když se nechovám zrovna vzorně. Patří mezi ně zmíněné vyhýbání se informacím a tím i určitému typu chování – například darům pro charitu, zbavení se zodpovědnosti výběrem takové skupiny lidí, která dané chování schvaluje nebo vymlouvání se na to, že já jako jedinec stejně svým chováním nic nezmůžu. Stejně tak platí, že lidé si mnohem lépe pamatují situace, kdy byli například k někomu štědří, ale rychle zapomínají, že lhali nebo se chovali sobecky.

Francouzská ekonomka je proto přesvědčená o tom, že nestačí jen upravit klasickou teorii, na jejímž základě se zavádějí různé kontroly a sankce, ale je třeba přijít se zcela novou ideou, která bude schopná lépe předpovídat chování lidí v oblasti ekonomie zločinu, a lépe tak třeba nastavovat pravidla.

Jako příklad uvedla změnu ve výběru daní ve Francii. Dříve lidé hlásili své příjmy jednou ročně a daň platili zpětně z přiznaného příjmu. Nově je platí hned a částka odpovídá aktuální příjmové situaci. „Tato reforma výrazně snížila daňové úniky. Mimo jiné proto, že si lidé lépe pamatují aktuální příjmy, které třeba dřív opomněli nahlásit,“ dodala Villeval.