Dividenda svobody a test, ve kterém zatím moc neprospíváme

Představme si dva šéfy nějakých mezinárodních korporací s ohromnými platy a odměnami. Jeden z nich většinu vydělaných peněz dává na opulentní život, druhý žije skromně, věnuje se filantropii a hodně peněz také investuje do mladých nadějných firem. Známý ekonom N. G. Mankiw se nedávno zamýšlel nad tím, jak oba zdanit (pokud už mají být zdaněni) a nad několika souvisejícími tématy.

Někteří čtenáři možná zaznamenali, že pan Mankiw (mimochodem autor populárních učebnic ekonomie), nedávno ukončil své členství v republikánské straně. A zdá se, že hodlá být aktivnější u demokratů. Výše uvedenému tématu se totiž věnoval v rámci úvahy o tom, jaké změny v daních prosazují kandidáti této strany na příštího amerického prezidenta. Elizabeth Warren, či Bernie Sanders podle hodnocení ekonoma prosazují takové kroky, které by v konečném důsledku vedly k většímu zdanění toho výše zmíněného šéfa, který žije skromně a investuje.

Možná většina z nás naopak cítí a uvažuje tak, že v případě potřeby bylo by lepší uvalit vyšší daňovou zátěž na typ první. Už proto, že ten druhý svými aktivitami a investicemi zvyšuje produkční výkon ekonomiky. A může přispívat třeba k vývoji nových zelených technologií a podobně. Jak by toho šlo v praxi dosáhnout?

Pan Mankiw poukazuje na dalšího prezidentského kandidáta Andrewa Yanga, který by v USA rád zavedl daň z přidané hodnoty. Tedy něco, nad čím se u nás a v celé Evropě ani nepozastavujeme. A krok, který by jednu stranu zdanil právě spotřebu (na rozdíl od investic) a do rozpočtu přinesl nemalé částky. Podotknu, že my bychom se v této souvislosti mohli chválit, že už jsme něco takového dávno zavedli. Jenže to můžeme brát i z druhé strany – my již tento zdroj použít nemůžeme, zatímco Američané si jím mohou výrazně pomoci. A jejich rezervy (třeba ohledně dluhové udržitelnosti), jsou tak z tohoto pohledu znatelně vyšší. Z této perspektivy pak můžeme konec konců hodnotit i následující graf, který ukazuje poměr daní k HDP ve vyspělých zemích:


Výše uvedené je ale jen polovinou návrhů pana Yanga. Ta druhá hovoří o tom, že ony vybrané daně by byly použity na univerzální nepodmíněný příjem ve výši 1 000 dolarů měsíčně (pan Yang jej nazývá dividendou svobody). Zatímco ta první polovina je relativně bez kontraverze, o této druhé bude zřejmě platit opak. Já sám tu nemám vyhraněný názor (viz níže), možná jej nemá ani pan Mankiw, ale poukazuje na jednu důležitou věc:

Častou výhradou proti tomuto systému je to, že peníze dostanou i lidé, kteří je absolutně nepotřebují díky tomu, kolik si vydělají. Jenže pan Mankiw tvrdí, že na věc je třeba se dívat v celku – jak z pohledu daní, tak z pohledu transferů. Může totiž dojít k tomu, že celý systém (tj. daně a transfery dohromady) efektivně provádí to, co by provedla popsaná změna, jenže skrytým a mnohem složitějším způsobem. Takže může být zavádějící posuzovat míru zdanění různých skupin obyvatel bez pohledu na to, kam plynou transfery. A také posuzovat transfery bez toho, abychom posuzovali míru zdanění. Mimochodem právě pro toto (a nejen toto) je podle mne pan Mankiw výborný ekonom: Na jednoduchých příkladech dokáže ukazovat celý obrázek, obě strany mince a nevybírá jen polovinu příběhu.

Pan Mankiw na závěr zmiňuje i Miltona Friedmana a jeho návrhy negativní daně z příjmu. Tedy to, že by existoval jednoduchý systém s danou hranicí příjmů, pod níž by lidé daně neplatili, ale dostávali by naopak státní příspěvek. Pan Mankiw tvrdí, že v roce 1968 tento návrh podpořilo asi 1 000 ekonomů, včetně lidí jako James Tobin, Paul Samuelson, Peter Diamond, či Martin Feldstein. A hodnotí to následovně: „Může se tisíc ekonomů mýlit? Určitě ano. Ale podle mne tomu tak v tomhle případě nebylo“.

Já jsem tu minulý týden přemítal trochu o přínosech a negativech akciového trhu, včetně toho, jak by mohl pomoci v případě, že roboti začnou lidem brát práci. Pokud by k tomu (teoreticky) došlo, určitě bychom se nemohli dívat na to, jak část společnosti díky automatizaci (dál) bohatne, zatímco ta druhá chudne. Jedním z řešení by namísto přímých transferů mohlo být, kdyby ti, co práci ztrácejí (a nenacházejí novou), mohli roboty (tj. firmy, které je používají) ve větší míře vlastnit. Pak by přišla skutečná materiální (!) „dividenda svobody“.

Možná to ale dobrý nápad není. Obávám se každopádně následujícího: Nedávno jsem tu psal o tom, jak by ekonomika měla fungovat podle islámského práva. A mimo jiné o tom, že materiální bohatství je z jeho pohledu velkou odpovědností a zároveň testem. S tím plně souhlasím. To, že se vůbec v době masivní nerovnosti v bohatství (na několika rovinách) musíme bavit o nějakém „nuceném“ přerozdělení, asi něco o dosavadních výsledcích tohoto testu říká.