Dveře jsou otevřené: Nakoupit kvalitní akcie a zapomenout, že trh existuje

Doporučení kupovat akcie kvalitních společností se na trhu objevuje pravidelně. Možná zejména v době, kdy se blíží ekonomické problémy, protože takové tituly jsou vnímány jako bezpečnější. Tato filozofie má svou logiku, nicméně nás může také přivést k otázce, zda všeobecné přesuny ke kvalitě nenapáchají více škody než užitku. Na všeobecné úrovni tím, že nafouknou „kvalitní“ bublinu. Na individuální úrovni tím, že koupíme sice kvalitní, ale předražený titul, a podle toho to dopadne. Clifford S. Asness, Andrea Frazzini a Lasse Heje Pedersen (všichni z AQR Capital Management) se tématu kvalitních akcií věnovali detailně v roce 2017 a jejich závěry jsou pozoruhodné.

Studie „Quality Minus Junk“ definuje kvalitní firmu jako bezpečnou, ziskovou, rostoucí a dobře spravovanou. A tvrdí, že takové akcie „mají v průměru vyšší ceny, ale ne výrazně“. Autoři studie dokonce hovoří o tom, že tento malý rozdíl je matoucí a kvalitní akcie mají obecně vysokou návratnost upravenou o riziko. Následně studie tvrdí, že strategie, kdy jsou otevřeny dlouhé pozice na kvalitních akciích a krátké na jejich nekvalitních protějšcích generují o riziko upravenou vysokou návratnost jak v USA, tak v dalších 24 zemích. Cena kvality se podle studie ale časem mění, na minimech prý byla během internetové bubliny. V takových případech pak prý přichází období vysoké návratnosti popsané long/short strategie.

Podobné analýzy mohou v principu ukazovat, že trh není efektivní a jejich závěry by pak měly přispívat k tomu, že se efektivním stane. Díky podobným analýzám se upraví chování investorů a ti tak nákupem a prodejem akcií přecení daný segment trhu na „férové“ hodnoty. Nebo je tu druhá možnost – ceny již efektivní jsou, ale analýza používá metodologii, která nebere v úvahu nějaký relevantní faktor, a tudíž se zdá, že ceny jsou mimo. Tomu se samozřejmě jejich autoři snaží vyhnout, ale v principu tu hovoříme o tom, zda tradičně používané modely rizika odráží plně realitu, či zda se nám realita podle těchto modelů někdy odmítá chovat (a přitom nedělá „chybu“).

Ve zmíněné analýze jsou vyjmenovány i závěry některých dalších, které jsou také zajímavé: Firmy s vysokým zadlužením si na trhu vedou hůře, než ty s nízkými dluhy (předpokládám, že opět hovoříme o návratnostech upravených o riziko). Podobné je to s vyšší a nižší ziskovostí. A jedna studie dokonce tvrdí, že špatně na tom jsou akcie firem s vyššími dohadnými účty, protože v takových případech přichází častěji zklamání při reportovaných ziscích.

Co si z toho všeho vzít? Pro spekulanty a špekulanty jsou výše uvedené řádky asi irelevantní. Pro dlouhodobé investory ale může být přínosné zjistit, že kvalitní akcie minimálně nevykazují tendenci být předražené, spíše naopak. Takže dveře jsou z tohoto pohledu otevřeny k tomu nejrozumnějšímu, co lze často učinit: Na radu pana Buffetta nakoupit (kvalitu) a zapomenout, že trh existuje. Jinak řečeno, snažit se díky akciím spořit.

Já sám bych pak k oné definici kvality velmi doporučoval dodat, a dokonce upřednostnit, pohled na tok hotovosti (jak tu občas připomínám, zisky mohou dost mást). Zejména pohled na provozní cash flow a cash flow volné – tedy to, co firmě zbude po investicích. Zhodnotit je z pohledu trendu, růstů, výše dluhů, velikosti aktiv, konkurenci a v neposlední řadě relativně ke kapitalizaci (tj. provést si alespoň jednoduchou valuaci). To, že zmíněná studie obecně umírňuje obavy z předražené kvality, není totiž samozřejmě žádnou zárukou.