U auta s přidřeným motorem je nejdůležitější správný tlak v pneumatikách?

Je to již nějaký čas, co jsem tu vyprávěl jeden „úsporově – dluhový příběh“ Pata a Mata. Dnes se k nim vrátím. Mají totiž auto. V motoru to ale poslední dobou mlátí, výkon je malý, z výfuku se dost kouří. O víkendu s ním proto vyjedou před garáž a začnou mudrovat. „Měli jsme si koupit červené, tohle šedé je na silnici špatně vidět," pronese Mat. „Nesmysl, na červeném je hned vidět špína," odvětí Pat. A dodá: „Problém je v kolech, jsou málo nafoukaná." Mat pokývne, vezmou kompresor a kola trochu dofouknou. A jedou auto vyzkoušet. Hned se ale vrátí, jede totiž stále mizerně. „Možná to je motorem," řekne Mat. „Blbost, víš co by to dalo práce, rozebrat motor? Spíše to bude brzdová kapalina," hned odpoví jeho kamarád...

Hodně se nyní hovoří o tom, jakou budoucnost mají západní (a nejen ty) ekonomiky a společnost. To, že se něco zadrhává, cítí řada z nás, já také. Často se mi ale také zdá, že nad věcí mudrujeme přesně ve stylu Pata a Mata. Do nekonečna rozebíráme, zda za problémy nemohou hlavně centrální banky, vysoké dluhy, nezodpovědně se chovající vlády, konkrétní volební systém, způsob zdanění... Může jít o relevantní témata, ne že ne. Ale jejich důležitost je podle mne v současné situaci asi taková, jako důležitost správně nahuštěných pneumatik u auta s přidřeným motorem. Dokud například budou trhy v zajetí chamtivosti a strachu, můžeme donekonečna ladit monetární politiku a regulaci jak chceme. Stejně se na nich budou objevovat bubliny a následné krize. Jenže do opravy „zadřeného motoru“ se moc nechce. Co by to vyžadovalo?

Podívejme se například na následující: David Frydlinger a Oliver Hart představují na stránkách VoxEU novou studii. Zaměřuje se na smlouvy týkající se dodavatelských řetězců. Tedy smlouvy velmi složité, a přesto nepostihující všechny možnosti, případně pokusy o jejich obcházení, profitování na úkor ostatních a podobně. Řešením bývá často pokus o ještě větší rozpracování detailů, všech možností a podobně. Autoři to nezmiňují, ale já sám to vnímám právě jako dobrý obraz fungování, či pokusů o fungování moderní společnosti a ekonomiky. Naše „profi“ a možná i neprofi vztahy jsou stále složitější, stále ale vzniká řada sporů a my se to snažíme řešit novými a novými zákony, vyhláškami, regulací....

David Frydlinger a Oliver Hart poukazují na to, že některé společnosti při snaze řešit popsaný problém jdou úplně opačným směrem. Namísto najmutí „armády právníků“, která by se postarala (či předstírala, že se postará) o každou možnou alternativu, uzavřou takzvanou „vested“ smlouvu. Což bychom mohli hodně volně přeložit jako smlouva společných zájmů (kolegové právníci prominou, pokud mají nějaký lepší, již běžně používaný výraz). Tato smlouva tedy obsahuje „jen“ to, jaké mají strany společné zájmy, hlavní principy, podle kterých budou jednat a principy komunikace v případě, že se objeví problémy.

Tento přístup prý používá například kanadská vláda, Dell, Intel, či Telia Company. Přijímají tak, že smlouva není ani zdaleka kompletní co se týče výčtu možných situací a problémů, ale má v sobě základní principy, pravidla. Organizace, které tento typ smluv používají, pak prý hovoří o značné spokojenosti, protože jsou lépe schopny řešit dlouhodobé problémy, které vznikaly při uzavírání tradičních kontraktů.

Příklad: Vancouver Island Health Authority a South Island Hospitalists se namísto rozsáhlého smlouvy dohodly na mnohem kratším kontraktu, kde mimo jiné slíbili, že budou považovat zájmy druhé strany za stejně důležité jako zájmy vlastní. Ve studii je popsáno, že při vzniku konkrétního problému takový přístup vytvořil „společný jazyk a platformu“, díky kterým se jeho řešení značně zjednodušilo. Accenture také ve smlouvě s nizozemskou ISS vyřešilo předchozí problémy díky tomu, že obě strany začaly brát do úvahy zájmy té druhé.

Takhle podle mne vypadá příklad snahy o opravu zadřeného motoru namísto dofukování pneumatik. V konečném důsledku se můžeme vlastně ptát, proč vůbec uzavírat nějakou smlouvu a proč není jednání definované v oněch „vested“ kontraktech považováno za samozřejmé (jistě tu přitom nehovoříme o tom, že nikdo nesmí dělat chyby). Proč?

Můžeme namítnout, že tu hovoříme o situaci, kdy strany chtějí nějak spolupracovat, ale v tržní ekonomice spolu většina firem a subjektů soupeří. Na principu to ovšem podle mne vůbec nic nemění. Soupeřit se totiž dá třeba tak, že ze sebe i z toho druhého dostaneme to nejlepší. A pak jde podle mne vlastně o jednu z forem spolupráce - jako spolu mohou „spolupracovat“ dva fotbalové týmy na vytvoření hezkého zápasu. A také nemusí a pak to podle toho vypadá. Ale to už jen tak ve zkratce. Dnes jsem chtěl hlavně poukázat na onu možnost, že řešíme relativně nepodstatné problémy, protože do skutečné hloubky se nám moc nechce.