Mírová dividenda může být ještě větší

Někdy se bavíme o podružnostech, zatímco uprostřed místnosti stojí onen příslovečný slon, na kterého zapomínáme. Nebo se mu spíše nevěnujeme proto, že jej považujeme za něco daného, co prostě nelze měnit. Uvědomil jsem si to při čtení studie „Converging military spending and its fiscal consequences“, jejíž autoři Benedict Clements, Sanjeev Gupta, Saida Khamidova ukazují vývoj výdajů na zbrojení a přidávají několik pozoruhodných poznatků. Samozřejmě se nabízí i otázka, kolik by se dalo ušetřit, smazat dluhů, či dát na sociálně slabé, pokud by tyto výdaje razantně klesly...

Následující graf ze zmíněné studie ukazuje výdaje na armádu ve vyspělých a rozvíjejících se zemích (AE, resp. DE) a v celém světě. Autoři vyznačili čtyři rozdílná období. Prvním z nich je studená válka, kdy se tyto výdaje ve světě pohybovaly mezi 3,5 – 4 %. Pak přichází „mírová dividenda“, kdy utišení studenoválečných tenzí vede k poklesu výdajů na zbrojení. Tento trend končí někdy kolem roku 2005, pak se výdaje zhruba stabilizují, celosvětově mezi 2 – 2,5 %:

Z grafu bychom mohli usuzovat, že pokles výdajů na armádu jde ruku v ruce s tím, jak vlády jednotlivých zemí vnímají situaci ve světě a své ohrožení jinými. Jenže autoři zmíněné studie tvrdí něco úplně jiného: Hlavním faktorem, který vysvětluje změny těchto výdajů, nejsou vnější bezpečnostní rizika, ale vnitřní bezpečnostní tenze. A platí to jak o zemích rozvíjejících se, tak o zemích vyspělých.

U vyspělých zemí se pak nezdá, že by výdaje na armádu vůbec nějak reagovaly na to, jak zbrojí státy sousední. U zemí rozvíjejících tu prý dlouhodobější vztah pozorovat lze. V zemích rozvojových pak lze ještě pozorovat vztah mezi výdaji na sociální oblasti a výdaji na armádu. A to tak, že čím vyšší jsou ty první, o to nižší jsou ty druhé.

Jak jsem zmínil v úvodu, při pohledu na studii a její závěry se alespoň mně nabízí otázka, kolik by se dalo ušetřit, smazat dluhů, či dát na sociálně slabé, pokud by tyto výdaje na armádu mohly znatelně klesnout. Nechci zde ale předestírat nějaká jednoduchá celospolečenská řešení, či návrhy, neznám je. S tímto tématem konec konců zápasili i lidé jako Albert Einstein. Ten se podle životopisu napsaném Walterem Isaacsonem postupně měnil ze zarytého pacifisty na člověka, který uznával nutnost vojenské síly, která by se postavila nacismu.

Za podnětný ale každopádně považuji onen bod, kde studie tvrdí, že výdaje na armádu korelují spíše s domácími, než mezinárodními bezpečnostními tenzemi. Pokud to otočíme, tak málo zbrojí ti, kteří se cítí u nich doma bezpečni. Možná to trochu souvisí s tím, jak moc na tuto oblast dávají Američané, či Rusové na straně jedné a třeba Němci na straně druhé. Možná ne. Zmíněný Albert Einstein ale každopádně pronesl, že „mír nemůže být držen násilím, může jej být dosaženo pouze porozuměním“. To je asi tak to nejlepší, čím se uvedené dá uzavřít: S porozuměním může být ona mírová dividenda ještě větší. A to je samozřejmě jen vedlejší efekt.

Pokojný nový týden.