Víkendář: Sedm největších výchovných chyb

„Každý rodič by byl rád, kdyby jeho děti smýšlely samy o sobě dobře. Studie pak ukazují, že takové děti trpí méně často úzkostmi, dosahují lepších výsledků ve škole a mají zdravější vztahy s jinými lidmi,“ píše na stránkách CNBC psychoterapeutka Amy Morinová. Dodává však, že řada rodičů se sice snaží takového stavu u svých dětí dosáhnout, někdy ale používají „strategie, které mohou způsobovat škody“. Sedm největších chyb pak Morinová shrnuje následovně:

Za prvé, rodiče nechají děti uniknout svým zodpovědnostem. Někdo si sice může myslet, že například domácí práce budou děti nesmyslně zatěžovat nebo jim dokonce způsobovat stres. Nicméně psychoterapeutka tvrdí, že pokud budou doma pomáhat, zvýší to jejich zodpovědnost. Musí se samozřejmě jednat o práce, které odpovídají jejich věku. V takovém případě jim přinesou pocit, že dovedou udělat užitečnou věc a jsou schopné zvládnout daný úkol. I kdyby šlo jen o vynášení koše na odpadky, je to příležitost, jak u dítěte zvýšit pocit kompetentnosti a sebedůvěru.

Za druhé, rodiče se všemožně snaží zabránit tomu, aby dítě udělalo chybu. Morinová uznává, že je někdy těžké sledovat, jak se dítěti něco nedaří nebo je dokonce někde odmítáno. Někteří rodiče se v takových situacích rychle snaží dítě „zachránit před pádem“. Jenže tím mu brání v tom, aby se naučilo zase vstát. Chyby jsou někdy skutečně tím nejlepším učitelem, ať už jde o matematiku či třeba o fotbalový zápas. Dítěti dávají možnost získat mentální odolnost, kterou budou někdy v budoucnu potřebovat.

Třetí chybou je snaha chránit děti před jejich emocemi. Rodiče mohou lehce propadnout pokušení dítě v těžkých situacích rozesmát, nebo je za každou cenu utišovat, když cítí zlobu. Jenže si neuvědomujeme, že tyto naše reakce mají obrovský vliv na jejich emoční inteligenci a sebehodnocení. Je tak lepší pomoci dítěti najít, co jeho emoce spouští a regulovat to.

Čtvrtou chybou je podporování „mentality oběti“. Můžeme tak činit například v situaci, kdy budeme dítěti vysvětlovat, že ono nemůže mít tyhle dražší boty, protože „my jsme z chudšího prostředí než ti ostatní“. Taková slova v něm totiž podporují přesvědčení, že s většinou životních okolností nemůže nic udělat. Namísto toho je lepší děti učit, že právě jejich volba určuje, jaká bude jejich budoucnost. Namísto podporování sebelítosti je tak možné podporovat sebedůvěru dětí s tím, že třeba mohou šetřit nebo jít na brigádu a peníze na boty si vydělat.

Za páté, chybu děláme v případě, pokud děti příliš ochraňujeme. Jestliže totiž eliminujeme výzvy, které před ně život klade, bráníme jim v jejich rozvoji. Je lepší, když rodiče sami sebe vnímají jako průvodce, a ne jako ochránce. Děti musí prožívat život takový, jaký je, i když to někdy budí obavy. My jim v tom musíme dodat důvěru.

Šestou chybou je „očekávat dokonalost“. Vysoká očekávání jsou podle psychoterapeutky prospěšná, ale pokud budou příliš veliká, bude to mít negativní dopady. Když děti dojdou k názoru, že je stejně nemohou naplnit, nebudou se ani snažit, nebo získají pocit, že ať dělají, co dělají, stejně nikdy nedosáhnou úspěchu.

Poslední chybou jsou tresty namísto dodržování disciplíny. Děti se musí naučit, že jejich činy s sebou nesou důsledky, a někdy i vážné. Jenže „je velký rozdíl mezi trestem a vyžadováním disciplíny“. Disciplinované děti uvažují ve stylu „špatně jsem se rozhodl“, zatímco trestané děti si myslí, že jsou prostě špatné. Jinak řečeno, vyžadování disciplíny v dětech v konečném důsledku podporuje pocit, že mohou věci změnit a zlepšit, zatímco tresty vedou k přesvědčení, že k ničemu nejsou.

Zdroj: CNBC