Odvracení hlavy od reality vysokých dluhů

Jeden známý příběh vypráví o člověku, který jde pozdě večer po ulici a najednou pod jednou z lamp spatří svého kamaráda. Ten klečí na zemi a něco hledá. „Co hledáš?“, otáže se. „Jé, nazdar! Ale někde jsem ztratil peněženku“, zní odpověď. Oba pak chvíli hledají spolu, až se ten první zeptá: „Ztratil si jí určitě tady?“ „Ne, ale tady se líp hledá, jinde není nic vidět“, odvětí kamarád. V nadpise hovořím o pošetilém zavírání očí před realitou vysokých dluhů. Nemám tím ale na mysli možné zavírání očí před samotnou výší dluhů, ale před tím, co tato situace vlastně znamená a jak jí lze a nelze v principu řešit. Celá současná situace podle mne totiž hodně připomíná ono hledání tam, kde je to nejpohodlnější, nejpřijatelnější, nejpopulárnější... Pomůžu si dalším příběhem.

Představme si, že někde na stavbě rodinného domu pracují dva dělníci, třeba Pat a Mat. Pat je v prvním patře a Mat mu tam oknem hází cihly. Jsou to šikulové, Mat hodí, Pat chytne, položí na hromadu a čeká na další. Mat hodí, Pat chytne... Asi po hodině se Mat zastaví, vyleze na žebřík, zhodnotí situaci a říká Patovi: „Máš jich tady už docela dost“. „Jo, je jich tady už dost“, odpoví kolega. Mat kývne a sleze ze žebříku dolů. A začne házet další cihly, protože chce, aby mu z trávníku co nejdřív zmizely.

Takhle to trvá další hodinu, pak se Mat zase zastaví a vyleze za kamarádem. „Pate, tohle už přeháníš, podívej se, kolik tady už těch cihel máš!“ rozezlí se na kamaráda. Ten se rozhlédne a pokývá hlavou, že to asi přehnal. „Vzpamatuj se“, dodá ještě Mat, sleze ze žebříku, vezme do ruky další cihlu a hodí jí nahoru. Pat jí šikovně chytí a položí k těm stávajícím. Tahle to chvíli jde dál, až se najednou ozve ze stropu zapraskání. Oba přestanou, Pat sleze dolů a zkoumají strop. Uvidí v něm malou prasklinu a Mat řekne vyčítavě kamarádovi: „Já jsem ti to říkal. Máš toho tam tolik, že to ani ten strop neunese“. Pat pokývá hlavou. Oba se pak vrátí na svá místa a Mat hodí další cihlu.

Kolem jde skupina lidí, stavaři, odborníci. Chvíli koukají a pak jeden z nich začne křičet na Pata: „Těch cihel tam máš moc, spadne to!“. „Já mu to říkám taky“, křikne Mat a hodí další cihlu. Stavař vezme telefon a zavolá někam do novin. Za chvíli je tam novinář a všichni mu začnou vysvětlovat, jak se to má se statikou domu, že cihel nahoře je moc, je jen otázkou času, kdy to kvůli tomu troubovi nahoře spadne. Ten největší odborník pak všem vysvětluje, že chybou je podle známé teorie vždy chytání cihel a pokud by všichni byli zodpovědní a cihly jen házeli, nikdy by k ničemu podobnému jako tady nedošlo.

Všichni jsou šokování jednoduchostí a logičností takové rady a jelikož chtějí udělat svět lepší, jdou hned od slov k činům. Jdou k Matovi, popadnou cihly a začnou je spolu s ním házet. K Patovi do patra, jinak to nejde. Ten se na chvíli zarazí, ale pak si řekne, že když tolik lidí hází cihly, je to asi dobře, zvýší tempo, chytá o sto šest a rovná. Kolem jde Lojza, vesnický pobuda. Chvíli na ně kouká a pak jim řekne, že by nahoru ty cihly házet neměli, protože ten strop to neunese. Oboří se na něj, že házení cihel nevadí, problém je, pokud je někdo chytá. A ať táhne pryč, když chce svými řečmi podporovat nezodpovědnost. Tak táhne pryč. Hned potom se ozve se rána, strop se prolomí, dům spadne. Nikomu se naštěstí nic nestane.

Takhle to podle mne nějak vypadá s celou situací a diskusí kolem vysokých dluhů v globální ekonomice a jejich řešení. Obáváme se toho, že dluhů je moc (patro cihly už neunese). A tvrdíme, že řešení je v tom, nebrat si další dluhy (cihly nechytat). Úplně ale ignorujeme, že houfně cihly do patra házíme tím, že globálně generujeme obrovský objem úspor. Jinak řečeno, pokud se domníváme, že je dluhů moc, pak tím tvrdíme, že moc je i úspor. Protože na to, aby někdo dlužil, musí někdo půjčit (a v současné situaci je dokonce trefnější to říci obráceně). Absurdní je pak doporučení, že dluhy se vyřeší tím, že si (v globálu) budeme méně půjčovat a více spořit. To jest, všichni budou cihly házet.

Skutečné řešení vysokých dluhů je v tom, že přestaneme překlápět úspory těch, kteří mají vyšší příjmy než spotřebu, do spotřeby (či investic) těch, kteří mají příjmy nižší než spotřebu. Jinak řečeno, ve společnosti bez dluhů si každý utratí, co vydělá, nikdo si nepůjčuje a nikdo také nepůjčuje. Řešit je tedy v současném stavu potřeba obojí a ve světě s nadbytkem úspor zejména onu zhusta opomíjenou nabídkovou stranu (házení cihel). V následujícím článku bych se rád věnoval několika dodatečným poznámkám, včetně role, jakou v celé věci hrají centrální banky. Zde jen zdůrazním, že na principu nic nemění. Jde o to, jak moc motivují k „házení a chytání“.

Přeji vám pokojný víkend.