Ekonomové budují národ, stát, kapitalismus

"Brzy po válce se změněný diskurz projevil plnou silou ve všech oblastech společenského života. Jeho projevy bylo znárodňování a pozemková reforma v roce 1945, vítězství komunistů ve volbách v roce 1946, ale také veřejné debaty o tom, jaká ekonomie se má učit na školách. Komunistický kulturní týdeník Tvorba kritizoval tehdejší jedinou ekonomickou školu, Vysokou školu obchodní, za to, že všechny její kurzy jsou založeny na “kapitalistických” zásadách, protikladných zásadám marxismu-leninismu. Ekonomie se stala věcí veřejnou způsobem, o kterém rozhodně první generace českých ekonomů nesnila. Stal se z ní nástroj politického boje" ... Potřetí představujeme knihu Antonie Doležalové A History of Czech Economic Thought, kterou právě vydalo nakladatelství Routledge v Londýně. Po velkých školách - skotské, německé, americké, je české ekonomické myšlení první, které nakladatelství do své série o ekonomickém myšlení zařadilo. Následující ukázka je ze třetí kapitoly, která se věnuje období od roku 1882 do roku 1948 (kapitoly jsou kráceny).

Mezi ekonomií a politikou: od slavných počátků k hořkým koncům

“Dal-li se národ politicky probudit orátorstvím, hospodářské jeho osamostatnění dá se vykoupit pouze skutky”. (Albín Bráf)

Během těch 66 let, které pokrývá tato kapitola, se v Českých zemích čtyřikrát změnil politický režim, vystřídaly se čtyři desítky vlád, poznamenaly je dva válečné konflikty a zasáhly dvě totalitní ideologie. Hlavní hrdina této kapitoly je předem dán. Otec zakladatel české ekonomické vědy, který v práci úporně hledal útěchu nad ztrátou jediného syna, a svým nadaným žákům otevíral dveře do světa. Ale jsou tu i další. Originální myslitel, jeden z nejbližších přátel budoucího prvního československého prezidenta, T. G. Masaryka, který vědu vyměnil za vídeňský parlament. Plachý mladík jako z Kafkova Zámku, tak trochu zneuznaný genius. Ze zoufalství, že ho úřednická práce okrádá o drahocenný čas pro vědu, se málem zbláznil. Ambiciózní a nesmírně pracovitý kariérní úředník, bojující na mnoha frontách o své uznání, kterého se v plné míře dočkal až třicet let po své smrti. Don Quijot české ekonomie zápasící s novými politickými a ekonomickými elitami prvorepublikového 'státu stran’, který klid k práci nalezl až v exilu. A desítky žáků toho prvního. Všichni společně posunuli ekonomickou vědu v Českých zemích až na samý vrchol společenské prestiže, aby potom jen bezmocně sledovali její cestu do otroctví ideologických klišé a také svůj hořký pád do zapomnění.

Ekonomické mínění v čase národní emancipace (a de-emancipace)

Jako „českou nemoc“ označil Albín Bráf touhu českých absolventů vysokých škol vyhledávat teplá místečka ve státní správě a finanční sféře: „Podaří-li se dokonce některému dostati se do zemské účtárny nebo do zemského bankovního ústavu s omezeným počtem úředních hodin a nadějí na pensi, jest to vrcholem všech cílů. Touží do bank, záložen, spořitelen, do účtáren větších závodů, jen ne za krámský pult a stůl.“ Češi se mu ve srovnání s Němci zdáli být málo podnikaví a málo ochotni nést podnikatelské riziko. To u něj (ale i jeho předchůdců, jako byli před ním F. L. Chleborad či K. H. Borovský, a po něm třeba J. Macek), vyvolávalo potřebu napomoci českému hospodářskému obrození ekonomickým vzděláváním a osvětou. Jejich heroické úsilí dostane pevné kontury a můžeme je plně docenit teprve, když si uvědomíme, že vystoupili v době, kdy se tvrdilo, že obchodu a podnikání nepomůže školní vzdělání. Nejlepším obchodníkem a podnikatelem mohl být jedině ten, kdo začal od píky, samorostlý selfmademan, odchovaný školou života. Tady má svůj původ skutečnost, že společným rysem životních osudů téměř všech ekonomů, kteří působili v Českých zemích od konce 19. století až do převzetí moci komunisty, je jejich nepředstíraný zájem o věci veřejné. Byli to nejen vědci a učitelé, ale také politici, publicisté, čilí organizátoři veřejného života, usilovali o popularizaci ekonomie v širokých vrstvách veřejnosti a také o propojení ekonomie s praktickými potřebami rodící se české podnikatelské vrstvy. Byli to zkrátka muži, kteří drželi prst na tepu doby. Bráf, Kaizl, Čuhel, Engliš, Macek i mnozí další chápali společenskou angažovanost jako morální imperativ.

První rovinou jejich veřejné angažovanosti (vedle podílu na vzniku a vývoji ekonomického školství) byla osvěta v ekonomických otázkách v nejširších lidových vrstvách. Především Bráf a Macek kladli důraz na ekonomické vzdělávání u všech, kdo se pouští do jakékoliv hospodářské činnosti nebo se angažují v kterékoliv oblasti hospodářské či sociální politiky. Ostatně Bráf přednášel politickou ekonomii na pražském hradě arciknížeti Karlovi, Macek byl pravidelným účastníkem schůzek tzv. Čapkových pátečníků, kterých se účastnil i prezident T. G. Masaryk. Jejich angažmá v popularizaci ekonomie mělo ale samozřejmě širší záběr, který nejlépe vystihuje Mackův postřeh, že moc vládnoucích je dána především nevědomostí nebo omyly lidí, kteří jsou ovládáni - právě v ekonomii viděl Macek vhodný úvod do různých oblastí sebevzdělávání. Platformou této popularizační činnosti se stalo široké spektrum institucí, které si kladly za cíl nejen šíření ekonomického povědomí, ale také podporu podnikatelských aktivit v české společnosti. Ekonomové tudíž psali hesla do encyklopedií a slovníků, pořádali osvětové přednášky po celých Čechách, ale především hojně přispívali do odborných i populárních časopisů, v denním tisku (nejen centrálním, ale i lokálním) komentovali aktuální ekonomické (ale i politické) události.

Jako nejvýznamnější ekonomický časopis se ještě na konci 19. století vyprofiloval Obzor národohospodářský, který s podtitulem „časopis věnovaný otázkám národohospodářským a sociálněpolitickým“ vycházel padesát let. První číslo vyšlo roku 1895 v nakladatelství Jana Otty, o rok později se redigování na celých třicet let ujal Bráfův žák, Josef Gruber, a po něm jiný Bráfův žák, František Hodáč. Brzy se časopis stal odbornou platformou, do které chtěl přispívat každý, kdo chtěl, aby jeho názory byly slyšet.

Mezi institucemi, jež nejvíce přispěly k budování prestiže ekonomů na veřejnosti, je třeba zmínit Českou společnost národohospodářskou a Národohospodářský ústav. Bezprostředním popudem k založení České společnosti národohospodářské se stal první sjezd teoretických a praktických ekonomů v Čechách (v Praze) v roce 1895. Zúčastnilo se jej 300 lidí z Čech, Moravy i Slezska; Bráf na něj sice nepřijel, ale (a možná právě proto) Kaizl přijel a naléhavě řečnil, že se nelze domoci politické váhy jinak, než “že se budeme opírat o vlastní ekonomickou sílu”. Jiní vystupující z tribuny hřímali, že Češi jsou nejnehospodárnější národ na světě, české ženy nejfintivější, ve společnosti že se epidemicky šíří švindl, jenom poctivě podnikat se nikomu nechce.

Sjezd dal Společnosti do vínku zásoby bezmezného nadšení, hromadu dalekosáhlých rad, ale bylo minimum těch, co byli ochotní podpořit ji finančně nebo opravdovou prací; ustavující počet členů společnosti nedosáhl ani čísla 150. A protože Společnost stála na spolkovém principu, a tedy členských příspěvcích, její činnost nikdy nedosáhla projektovaných rozměrů. A jenom těžko se z 21 kandidátů sestavilo předsednictvo - mnozí se totiž navzájem neměli rádi pro členství buď u Mladočechů nebo Staročechů, takže nakonec bylo předsednictvo tvořeno samými teoretiky.

Také založení Národohospodářského ústavu je ukázkou komplikované, a jednoznačným soudům se bránící společenské situace v Čechách. Tentokrát však nejde o nevraživost politickou, ale národnostní; lépe řečeno absenci očekávané, a s českou ekonomickou emancipací stereotypně spojované, národnostní nevraživosti. V roce 1895 zemřel podnikatel Karel Rieger, který ve své závěti odkázal významnou částku 100 tisíc zlatých pro “národ český” podle účelu, o kterém rozhodne aktuální předseda staročeské strany. Byl to pozoruhodný odkaz, protože Riegerovi rodiče byli čeští Němci a Rieger sám byl vychován v německých školách, jeho mateřštinou byla němčina a jeho žena byla také Němka. Nicméně Rieger se přátelil s F. L. Riegerem (jde skutečně pouze o shodu jmen, žádné příbuzenské svazky je nepojily) a byl to právě Rieger a jeho zeť A. Bráf, koho napadlo založit instituci, která by podporovala mladé podnikatele v cestách za získáváním zahraničních zkušeností. Spojili se s prezidentem České akademie, významným českým podnikatelem a filantropem Josefem Hlávkou, který věnoval další, dvojnásobnou částku, a společně s 14 dalšími (a s Hlávkou, Bráfem a Gruber jako členy prezidia) založili Národohospodářský ústav při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

Během několika desítek let se veřejné nadšení pro ekonomii jako cestu k národní emancipaci otočilo o 180 stupňů v důsledku Velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Její průběh byl ničivý pro ekonomiku mladého státu, její důsledky diskreditovaly ekonomii jako takovou. Ač ekonomové v čele s J. Mackem kritizovali projevy nedůvěry v ekonomii a její jednoduchou diskreditaci jako strategie pro hromadění majetku a Macek opakovaně zdůrazňoval, že to nebyla ekonomie, kdo selhal, ale politici, kteří nechtěli slyšet, že je třeba změnit přístup k ekonomickým procesům. Důvěra v ekonomii a ekonomy se vydala na cestu do doby, kdy ekonomové už budou jenom “exponenty” buržoazie. Navíc už tehdy začaly zaznívat hlasy, že socialismus není hudbou budoucnosti, ale stává se už dnes realitou. Na stránkách denního tisku dostávaly velký prostor úvahy o plánování, včetně porozumění pro plánované hospodářství Německa. I tisk pravicové agrární strany, Venkov, hojně informoval o výhodách úvěrování státu jako cesty k odstranění krize a nezaměstnanosti.

Na konci třicátých let bylo zřejmé, že krize změnila náhled československé veřejnosti na ekonomické vztahy. Podnikatelé byli pokládáni za vykořisťovatele, dokonce se mluvilo o tom, že stát by měl stanovit maximální přípustný zisk. Bylo slyšet volání po státní kontrole a intervencích. V roce 1938 ještě ekonomové do značné míry přehlíželi změnu veřejného diskurzu a hledali vysvětlení tohoto postoje v psychologizujících a historizujících motivech, a také upozorněním na negativní aspekty ruského ekonomického vývoje: “Žádný aparát státní neb veřejnoprávní – což Rusko nás neučí ničemu? – není s to nahraditi myšlenou vynalézavost a práci tisíců a tisíců podnikatelů, kteří - provozujíce své závody s risikem ztráty – pracují k obecnému blahu.“ Válka tento proces zastavila jen zdánlivě - právě během války v rozhodující části politického spektra zvítězilo přesvědčení, že vývoj k centrálnímu řízení a plánování je nevyhnutelný. Byl to ostatně sám Eduard Beneš, prezident v londýnském exilu, kdo v roce 1942 poznamenal, že liberální společnost je teoreticky i prakticky překonána, že “…jsme na přechodu z jedné společenské fáze do druhé”. Neměl přitom na mysli snad konec demokracie jako způsob výkonu moci, ale liberalismus v oblasti hospodářské. Cítil se být pravým demokratem, i když ohlašoval nástup „nekompromisně beztřídní a plně socialistické společnosti“ a konec společnosti založené na tržním hospodářství a soukromém vlastnictví. Beneš a spolu s ním celá řada dalších nekomunistických československých politiků, kteří se označovali za demokraty, byl přesvědčen, že jiná cesta do budoucnosti než budování beztřídní společnosti nevede.

Brzy po válce se změněný diskurz projevil plnou silou ve všech oblastech společenského života. Jeho projevy bylo znárodňování a pozemková reforma v roce 1945, vítězství komunistů ve volbách v roce 1946, ale také veřejné debaty o tom, jaká ekonomie se má učit na školách. Komunistický kulturní týdeník Tvorba kritizoval tehdejší jedinou ekonomickou školu, Vysokou školu obchodní, za to, že všechny její kurzy jsou založeny na “kapitalistických” zásadách, protikladných zásadám marxismu-leninismu. Ekonomie se stala věcí veřejnou způsobem, o kterém rozhodně první generace českých ekonomů nesnila. Stal se z ní nástroj politického boje.

Líbila se Vám ukázka z knihy? Chtěli byste si ji přečíst celou? Zodpovězte naši soutěžní otázku a může být Vaše!

Soutěžní otázka: "Jaký příbuzenský vztah pojil ekonoma Albína Bráfa a politika F.L.Riegera?"

Odpovědět na tuto otázku můžete do pondělí 16. 9. 2019 do 23:59, a to v diskusi pod tímto článkem, pod příspěvkem na Facebooku, anebo e-mailem na info@patria.cz. Vyhodnocení proběhne v úterý 17. 9. 2019. V případě vícero správných odpovědí rozhodne los.

Zároveň s tím připomínáme i možnost zúčasnit se souteže o hodnotné ceny, která se vztahuje k první kapitole knihy (viz zde). Odpovězte do pátku 20. 9. na naši soutěžní otázku: „Jak by Husovu požadavku podřídit vše úsilí o věčnou spásu vyhovělo dnešní uspořádání ekonomických vztahů?“. Odpověď ve formě kratičké eseje (100 slov) nám zašlete na e-mailovou adresu: info@patria.cz. Zaslané texty vyhodnotí sama autorka knihy a vybere 3 nejlepší z nich. Pro 3 výherce je připravena odměna v podobě knihy „A History of Czech Economic Thought“ od Antonie Doležalové a setkání s autorkou, přednášející na britských školách, 25. září v Praze. K tomu přidáváme roční předplatné exkluzívního investičního servisu Investor Plus portálu Patria.cz. Navíc pro výherce, který podle Antonie Doležalové pošle nejlepší esej, máme navíc vstup na prestižní Investiční den Patria Finance v pražském Žofíně, který se uskuteční 10.10. od 16:00 do 19:45 hodin.

Těšíme se na Vaše příspěvky!