Argumentační klam jménem tramvajové dilema – libertariánské řešení?

S nějakou verzí tramvajového dilematu (trolley problem) se bezpochyby setkal každý, kdo se alespoň občas účastní diskuzí o etických či politických otázkách. Ať již se jedná o situaci, kde je na jedné koleji pět spoutaných osob, a na druhé koleji osoba jedna, a dotazovaný má možnost přehozením výhybky odvrátit vozík od koleje s pěti lidmi na kolej s člověkem jedním, nebo o situaci, kde vozík směřuje přímo na pět lidí na trati, čemuž tázaný může zabránit shozením obéznějšího člověka z mostu na trať tak, aby vozík zastavil.

Nehledě na konkrétní verzi, z frekvence, s jakou se tramvajové dilema v diskuzích objevuje, a z toho, jak živě je diskutováno, cítíme, že se nejedná pouze o abstraktní morální problém, ale o něco, z čeho tazatel i tázaný odvozují přímou relevanci pro praktickou politiku a život ve společnosti obecně. Konkrétní otázky skryté za tramvajovým dilematem jsou například zda lze obětovat jednoho člověka pro záchranu jiného, za jakých podmínek, zda hraje roli počet osob na jedné a druhé straně, a obecně, zda o takových věcech lze z vnějšku rozhodnout.

Libertariáni s tramvajovým dilematem často zápolí, a pohybují se na spektru od „nemám právo do situace zasáhnout, nechám ji proběhnout tak, jak by se jinak odehrála“ až po naprosto extrémní řešení, což také dalo vzniknout mnohým vtipům.

Co tedy libertarián může na říct na tramvajové dilema a jeho variace? S odpovědí může pomoci Robert Nozick, pravděpodobně nejznámější mainstreamový filosof vážně se zabývající libertariánstvím. Kromě známého pokusu o teorii legitimního vzniku státu, rozvedení lockeovského přirozeného stavu v teorii opravněných titulů (entitlement theory) a charakteristických myšlenkových experimentů, jakými je například experience machine (stroj na zážitky) nebo utility monster (užitková příšera), kterými efektivně vyvrací benthamovský utilitarismus, obsahuje jeho stěžejní kniha Anarchy, State, and Utopia také nedoceněnou podkapitolu Patterning (v českém překladu Modelování).

V předcházejících obecnějších kapitolách o spravedlnosti přerozdělování (Distributive justice) Nozick rozlišuje mezi svou vlastní, libertariánskou entitlement theory, tj. zjednodušenou teorii přirozených práv chápaných jako sebevlastnictví a systém vlastnických práv odvozených z původního přirozeného stavu, kterou označuje za teorii spravedlnosti opírající se o historii, a utilitarianistickou či egalitariánskou (egalitariánstvím Nozick označuje výhradně Rawlsovu teorii spravedlnosti, jejíž kritice je rovněž věnována značná část Anarchy, State, and Utopia), kterou nazývá teorií konečných výsledků. Tato teorie se nezabývá spravedlností procesů, nýbrž spravedlností konečného výsledku. Nehledí do minulosti a nezkoumá, jak daný stav nastal, ale usuzuje jeho správnost či nesprávnost pouze z konečného výsledku. Ze své povahy jsou pak takové teorie konsekvencionalistické.

Když Nozick hovoří o patternech (v českém překladu knihy modelech, lépe však vzorcích) nebo o patternových teoriích spravedlnosti, má na mysli teorie, které posuzují spravedlnost rozdělení majetku dle konkrétního vzorce – patternu, který typicky definuje jako jednu přirozenou či vážený součet přirozených vlastností dané osoby. Mezi tyto vzorcovité teorie spravedlnosti patří kromě Nozicka všechny s výjimkou právě jeho libertariánské teorie oprávněného vlastnictví. Patří mezi ně nepochybně všechny konsekvencionalistické teorie konečného výsledku, ať již říkají, že vlastnictví má být spravedlivě rozděleno dle potřeb jednotlivců, tak, jak maximálně benefituje společnosti, dle marginálního produktu jednotlivce, nebo například podle IQ či fyzických vlastností daných osob, stejně jako některé teorie, které Nozick označuje za částečně historické teorie spravedlnosti, jako například meritokracii.

Podle Nozicka žádná vzorcovitá teorie nedokáže obdržet výsledek rozložení vlastnictví stejný, jako libertariánská teorie oprávněného vlastnictví (entitlement theory). Můžeme sice v rozložení a předávání vlastnictví sledovat určité vzorce a vysvětlující proměnné, jako třeba příbuzenské vztahy mezi jednotlivými vlastníky, které nám do jisté míry umožňují porozumět výslednému rozložení bohatství a ještě více jeho pohybům, celý výsledný systém bude jako takový nevzorcovitý, a lze jej proto vnímat jako z tohoto hlediska náhodný. Zatímco předávání bohatství, a tedy proces vzniku jeho rozdělení, je srozumitelný, výsledek není řízen žádným vzorcem. Tím se vracíme zpátky k historickému charakteru Nozickovy teorie spravedlnosti. Na rozdíl od konečného rozdělení je dle Nozicka nutné soustředit se na spravedlnost v předávání majetku. Libertariánské chápání spravedlnosti je tedy mezi ostatními teoriemi unikátní tím, že říká, že pokud vlastnictví oprávněně prvotně vzniklo, a především je dále oprávněně předáváno, pak je spravedlivé, nehledě na současný nebo konečný stav jeho rozložení.

Navíc, právě díky tomu že spravedlnost v něm není odvozována z konečného rozdělení, jde o jediný udržitelný systém. Nehledě na to, v jakém stavu začneme, lidé mají tendenci spolu směňovat věci k oboustranné prospěšnosti. Existuje-li tedy spravedlivé rozdělení přesně podle vzorce X, a Pepa věnuje Janě k narozeninám dárek, nejde již o rozdělení X, nýbrž Y. Pokud tedy dotyční lidé upřednostnili rozdělení Y před rozdělením X, je Y rovněž spravedlivé? Pokud ano, jedná se o přijetí teorie oprávněného vlastnictví, která posuzuje spravedlnost transferu a rezignuje na souzení konečného rozdělení bohatství. Pokud ne, pak je daná vzorcovitá teorie neudržitelný ideál. Nejen totiž, že lidé spolu neustále směňují, nýbrž dochází i ke změně v rozdělení zdrojů v každém okamžiku zánikem starých a vznikem nových statků a informace jsou neustále neúplné. Žádný udržitelný vzorec X není možný.

Jak ale toto všechno souvisí s tramvajovým dilematem? Jednoduše – tramvajové dilema totiž, jak vidíme díky Nozickovi, nemá žádné dobré řešení, a je tedy spíše argumentačním klamem. Jakákoliv odpověď na něj je již skryta v zadání, které implicitně vylučuje aplikování historických a nevzorcových principů spravedlnosti. Potřebovali bychom vědět více o genezi celé situace, i kdyby jen proto, že lidé nebývají jen tak svázaní na kolejích, zatímco ostatní postávají u výhybek. Bez historických informací o vzniku celé situace nejde rozhodnout o spravedlivém řešení. Jediné, co zadání tramvajového dilematu připouští, je rozhodnutí podle vzorce – ať již je vzorcem utilitariánská maximalizace užitku, nebo cokoliv jiného. Skutečná otázka v tramvajového dilematu tedy nezní, co je spravedlivé, ale jaký vzorec je spravedlivý.

Libertariánská odpověď na tramvajové dilema tak skutečně neexistuje – a to nikoliv proto, že se jedná o extrémní situaci, tzv. lifeboat situation (problém záchranného člunu). Konzistentní teorie spravedlnosti má být schopna poskytnout odpověď i na tyto extrémní případy. Tramvajové dilema je však díky své formě spíše psychologickým experimentem, a jeho přesah do etické roviny spravedlnosti je zhruba stejný, jako kdybychom se obrátili na soudce s dotazem: „Franta zastřelil Karla, kdo je vinen?“

Jan Mošovský