Ekonomické vztahy pod úhlem věčnosti

"Ještě ve 20. století bude v Čechách panovat obecná představa, že (ekonomické) vzdělání vyhledávají jen vychytralí jedinci a ekonomie že je (pa)vědou o hromadění peněz." Dnes poprvé představujeme knihu Antonie Doležalové A History of Czech Economic Thought, kterou vydalo nakladatelství Routledge v Londýně. Po velkých školách (skotské, německé, americké) je české ekonomické myšlení první, které nakladatleství do své serie o ekonomickém myšlení zařadilo. Následující ukázka je z první kapitoly, která se věnuje období od konce 13. století do poloviny 17. století. (Text je zkrácenou verzí příslušných kapitol)

Kapitola 1.
Mezi vírou a svobodou: křesťanské kořeny českého ekonomického myšlení

“Proto, věrný křesťane, hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti; neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, jenž je věčným odloučením od milosti boží….” (Jan Hus, Výklad víry, Praha 1412)

Jakkoli tato kapitola není o reformaci, psát o ekonomickém myšlení v této době nutně znamená být s ní konfrontován, stejně jako s praktickými ekonomickým otázkami, a jen stěží lze hovořit o ekonomickém myšlení stricto sensu. Důvod je zřejmý - jedinou vědou středověku byla věda o Bohu, teologie. A byli to teologové, kdo otevírali dveře pronikání myšlenek, které měly změnit smýšlení Čechů o otázkách každodenního života. Když se tito myslitelé zabývali otázkami svobody, rovnosti, správného jednání, spravedlivé ceny nebo dobrého uspořádání obce, vždy tak činili z pohledu křesťanství. Úběžníkem jejich úvah bylo úsilí o věčnou spásu. Dnes by se určitě ptali, jak této premise vyhoví dnešní uspořádání ekonomických vztahů.

Ani nejvýznamnější představitelé této doby, Jan Hus a Jan Ámos Komenský nebyli ekonomickými mysliteli, ale teology. Jejich ekonomické úvahy nalézáme skrytě, implicitně. Pouze v minimálním počtu textů lze objevit bližší vysvětlení dobově platných ekonomických pojmů. Jak Husovo úsilí o nápravu církve, v jejíchž nešvarech viděl zdroj zla pro celou společnost, tak Komenského úsilí o nápravu věcí lidských, jsou v pojetí svých autorů pod ochranou Boží prozřetelnosti a jsou pevně ukotveny v Písmu. Nejdůležitějším Husovým dědictvím je důraz na svobodu lidské vůle a vzdělávání v českém jazyce. Mystik a vizionář Komenský druhé z těchto dědictví dovedl k dokonalosti tím, že vzdělání postavil do středu jakéhokoliv úsilí o sociální změnu. O čtyři sta let dříve, než to zformulovali moderní sociální vědy, odhalil, že kořenem všeho zla je nevědomost a nevzdělanost.

Vydání Husových knih bude jedním z prvních plodů českého knihtisku. V revolučním roce 1848 budou jeho knihy vydávány znovu a Hus bude od té doby, především díky národnímu obrození a T. G. Masarykovi, spojován se sociálně-reformní a pokrokovou tradicí v českých dějinách. Ještě na jaře 1892 však bude student, který si na univerzitním setkání při příležitosti výročí narození Komenského dovolí označit Ježíše Krista za prvního socialistu, exemplárně potrestán napomenutím děkana. A to bude pokrok - o deset let dříve byl jiný student za podobná slova potrestán důtkou rektora. Ve dvacátém století také komunisté využijí ‘revoluční’ potenciál skrytý v české reformaci, kterou rovnou označí za počátky revolučního dělnického hnutí vůbec. Tím husitství vystaví nemilosrdnému lidovému humoru. Nesmrtelná je věta z románu Josefa Škvoreckého Tankový prapor, že revoluční tradice československé lidové armády má tři zdroje: soudruha Husa, soudruha Žižku a soudruha Gottwalda.

Husovo hledání pravdy

Husovo myšlení se pohybovalo zcela na klasické linii velkých scholastických realistů a na půdě víry. Husovi nešlo o svobodu svědomí či prosazování vědeckého poznání, ale vždy pouze o poslušnost Boží pravdě. Jeho volání po chudobě církve je voláním po její vlastní identitě, případně podporou králova úsilí změnit vlastnické poměry v zemi, a nikoli sociálním požadavkem. V jeho životě se však spojily všechny faktory, které dosud dřímaly pod povrchem. V Husově blízkém vztahu ke králi Václavu IV a šlechtě leží klíč ke vzrůstající odvaze, s níž se nejen Hus, ale i další kazatelé a učenci pouštěli do kritiky církevních poměrů. Ovšem tím, že se Hus v roce 1410 po svém obvinění z kacířství dostal pod přímou ochranu krále, stalo se celé reformní hnutí v Čechách politickou záležitostí. Když pak Václav IV nebyl zvolen Římským císařem, žádal Hus v roce 1415 potvrzení, že není podezřelý z kacířství, marně. Jako univerzitní učitel byl Hus přímým aktérem probíhajícího boje o Wyclifovo učení. Tudíž poté, co nastoupil na místo kazatele v kapli Betlémské snad ani nemohl kráčet jinou cestou, než kterou mu připravili jeho předchůdci. A musel dát své jméno dekádám českých dějin, jež následovaly po jeho smrti.

Jan Hus (1371-1415) se narodil v Husinci v jižních Čechách a zemřel jako kacíř upálením na církevním koncilu v Kostnici. Vystudoval filosofii a poté teologii na pražské univerzitě. Tento filozofický realista a teolog se ve svých textech opíral nejen o Aristotela a Platóna, ale o celý dosavadní výkvět středověkého evropského myšlení - svaté Otce Ambrože, Augustina, Jana Zlatoústého, Tomáše Akvinského, Bonaventuru, Anselma, Jana Cassiana či Gratiana. U nich nacházel to, co nenabízely arabské překlady Aristotela. Inspirací mu byli také Waldhauser a Milíč - mnohá Waldhauserova latinská univerzitní kázání přebíral doslova. Husovou inspirací byl také požadavek nápravy společnosti, ke kterému dospěl Matěj z Janova, a nelze pochybovat o přímé inspiraci u Wyclifa. Akceptoval (tak jako většina jeho českých kolegů na univerzitě) jednak Wyclifovu nauku o božském a lidském panství, podle které je právo držet moc a vlastnit, panovat i udělovat svátosti závislé na Boží milosti. A jednak tezi z jeho nauky o obecninách, že obecné dobro je lepší než dobro jednotlivce. Tyto inspirace dovedly Husa ke stanovisku, že církevní autorita je platná pouze tehdy, když pravdivě reprezentuje Boží vůli.

Jako pravý scholastik si Hus ve svých textech pohrává s pojmy a tezemi, které přebírá od jiných. Místo k důkladné argumentaci se utíká k citacím z Písma a při tom vyhrožuje, hřímá a výjimečně také burcuje. Jeho ekonomické názory je možné číst pouze mezi řádky. Zřetelná ekonomizující linie je patrná v jeho pojetí soukromého vlastnictví, almužny, chudoby a bohatství, práce a spravedlivé mzdy nebo peněz. Ekonomie je mu rozhodně přirozenou součástí chápaní světa a chování jednotlivce v něm, je součástí starosti o každodenní život se zásadními důsledky pro život věčný.

Hus nebyl subjektivistou hlásajícím příklon k vlastnímu (kritickému) rozumu. Pravda je podle něj pevně zakotvena v Písmu. Nicméně požadoval aktivní participaci ve formě víry každého jednotlivce. A tento požadavek má své konsekvence také v těch aspektech jeho myšlení, které bychom mohli nazvat ekonomickými. Hus je muž středověku, v němž je silně přítomno přesvědčení o příchodu Božího království, na které je třeba se připravit, a v tomto smyslu je úběžníkem Husových ekonomických úvah věčná blaženost, v Husově pojetí Pravda. Svým životem podává jednotlivec pravdu o sobě a té je třeba vše podřídit; sub specie aeternitatis, jak Husův Aristoteliánský postoj pojmenuje na konci 19. století T. G. Masaryk. K blaženosti dojde pouze člověk vedený pravou cestou ctnosti, a to je život podle Písma. Ctnost není ani v kráse, ani v bohatství, ani v urozenosti nebo vzdělanosti, ale jen v morálce. Jinak řečeno, ctnost je vyhýbání se neřesti a naopak konání dobrých skutků. Hus se soustřeďuje na rozlišení lidských skutků na ctnostné a neřestné, kritiku toho, co je neřestné a pozitivní návody, jak se jim vyhnout. Spektrum neřestí je přitom velmi široké. Patří k nim posedlost majetkem, lichva, chlubivost nebo pýcha, ale také nešíření Pravdy. Neřestí je tanec, hra v kostky, ale i manželství, které představuje nebezpečí upadnutí do smrtelného hříchu, protože rozum muže se v manželství obrátí do tělesnosti, starostí o hospodářství a zabezpečení dětí, což mu brání pozdvihnout se k poznání Pravdy. Nicméně jeho nejčastějšími tématy mezi “nectnostnými” aktivitami byly dobově (politicky) aktuální témata odúmrti a svatokupectví. V obou případech argumentoval blahobytem.

Odúmrt' nejen proto, že je porušením mravů, je protivná Bohu, ale také proto, že poškozuje právní vědomí lidí - a jejich hmotný blahobyt. Častý argument svých oponentů o nezbytnosti koloběhu statků, že totiž udělování obročí udržuje církev funkční, vyvrací anti-utaliristickou maximou, že nikdo nesmí hřešit, i kdyby tím měl spasit celý svět. Svatokupectví je předmětem jeho tvrdé a nekompromisní kritiky, jak naznačují i expresivní výrazy, které pro ni používá - sdírání kůže, jedění masa lidu, šíří se jako malomocenství, apod. Ke svatokupectví řadí lakotu, lichvu, braní darů za duchovní službu, zdanění (desátky) i almužnu, klientelistické rozdělování farností a dalších církevních postů a jakékoliv dary, za které dárce získává protislužby, a to včetně vzdělání. Kněží podle Husa přibývá právě proto, že každý chce být bohatý, a proto více slouží mamonu než Kristu. Knihy, které takoví teologové “sestavují” jsou přístupné pouze bohatým, kteří díky nim mohou rozmnožit své statky, a “chudým neřeknou nic ze svého vědění.” Ještě ve 20. století bude v Čechách panovat obecná představa, že (ekonomické) vzdělání vyhledávají jen vychytralí jedinci a ekonomie že je (pa)vědou o hromadění peněz.

Práce měla pro Husa mnohotvárnou podobu odpovídající stavovskému rozvrstvení tehdejší společnosti a normativnímu učení o trojím lidu. Za každou práci podle Husa náleží spravedlivá mzda, kterou ale zdůvodňuje pouze stranou poptávky, což rovněž svědčí o jeho kladných vztazích ke šlechtě. Stručně řečeno, zaměstnavatelé mají možnost odejmout mzdu tomu, kdo špatně pracuje a dát ji lepšímu. Hus uznával trhy, bezúročné úvěry, náhrady škod, přiměřený zisk vzhledem k nákladům a rizikům u dálkového obchodu. V souladu s dobou však odmítal lichvu, za kterou považoval jakýkoliv, byť sebemenší úrok. Všechny tržní, obchodní a peněžní operace se podle něj mají realizovat v duchu Božího zákona i navzdory lidské přirozenosti. Konsekvence pro jednání každého člověka jsou zřejmé - soukromý majetek je sám o sobě hodnotově neutrální, stejně tak jakákoliv práce a směnné vztahy - povahu mravně dobrého nebo zlého mu dávají teprve příčiny a úmysly konajícího. Kořen všeho zlého je v žádostivosti.

Na ukázku z další kapitoly se můžete těšit příští týden. Do té doby připomínáme čtenářsky úspěšné rozhovory s profesorkou Antonií Doležalovou vydané v loňském roce na Patria.cz:

Začátky kapitalismu i první krize: ekonomika českých zemí za monarchie

400% daňové přirážky, úředně stanovené ceny a zpřetrhané vazby: česká ekonomika a první světová válka

Paralely s „divokými devadesátými“ i přerozdělování půdy a nostrifikace: první roky ekonomiky samostatného Československa

Sen o burze a silné koruně i stesk po bezcelní unii: ekonomika meziválečného Československa