Víkendář: Postavili jsme si naleštěnou past. Je z ní cesta ven

Meritokracie je podle Wikipedie „postavená na myšlence, že výkonové faktory (úsilí jednotlivce, jeho aktivita, schopnosti, výkonnost, píle a zájem) hrají důležitější roli než faktory dané (pohlaví, věk, národnost, rasová příslušnost a sociální původ). To má být předpokladem odstranění sociální nerovnosti ve společnosti.“ The Atlantic se ovšem v rozsáhlé úvaze věnuje tomu, jaké přínosy a negativa s meritokracií v praxi souvisí, a dochází k neradostným závěrům. Meritokracie podle něj klade důraz zejména na úspěch a v konečném výsledku tak činí nešťastnými nás všechny, včetně těch bohatých a úspěšných. Nicméně z toho všeho „existuje cesta ven“.

První zastánci meritokracie kladli důraz na mobilitu lidí ve společnosti. Například vedení Yale University v šedesátých letech prosadilo meritokratický přístup při přijímání nových studentů, čímž se snažilo bojovat s elitářstvím. Absolventi této univerzity totiž doposud pevně věřili, že jejich děti mají „dědičné právo“ na studium zde a skutečné schopnosti ostatních nehrají zase takovou roli. Meritokracie tak v té době nahrazovala starý systém a umožňovala úspěch těm, kteří tvrdě pracovali.

„Dnešní meritokraté stále tvrdí, že dosáhli svých pozic díky talentu a snaze a použili prostředky, které jsou dostupné všem. Jenže v praxi jsou bez příležitosti opět všichni mimo úzkou skupinu elit,“ tvrdí The Atlantic. Harvard, Princeton, Stanford i Yale podle něj přijímají neproporcionální množství studentů z rodin s nejvyššími příjmy, výjimkou není korupce při procesu přijímání. V USA klesá i společenská mobilita. Projevuje se to například tím, že se snižuje pravděpodobnost, že děti rodin se středními příjmy budou vydělávat víc než jejich rodiče. A naopak roste pravděpodobnost, že budou vydělávat méně.

Výsledkem těchto procesů je rostoucí nespokojenost. The Atlantic například tvrdí, že podle průzkumu Pew Research Center se téměř tři pětiny amerických republikánů domnívají, že univerzity a vysoké školy jsou pro zemi škodlivé. Meritokracie tak „vytvořila systém konkurenčního boje, kterého se může skutečně zúčastnit každý, ale vyhrávají jen ti bohatí“. The Atlantic ovšem dodává, že meritokracie poškozuje i současné elity a „únik z ní by tak prospěl skutečně všem“.

Trpí všichni

Tlaku současné formy meritokracie čelí již malé děti ve chvíli, kdy se jejich rodiče snaží dostat je do několika málo elitních škol. Ve chvíli, kdy dítě dosáhne čtyř let, prochází rodiče systémem pohovorů a hodnocení, aby se dítě dostalo do nějaké z elitních školek. „Na jedné z elitních základních škol například učitel zadá dětem úkol dne s tím, že na jeho vyřešení nemají žádný dodatečný čas, ale musí jej zvládnout, jinak nepůjdou domů. Cílem je naučit děti za každou cenu najít pár minut navíc tím, že něco jiného dají stranou nebo udělají více věcí najednou,“ popisuje The Atlantic. A dodává, že podobné úkoly zaměřené na maximální výkon si samozřejmě vybírají svou daň.

Děti v podobných školách musí obvykle věnovat tři až pět hodin svého volného času domácím úkolům a to podle některých vědců vede až ke spánkové deprivaci. V nejednom případě dokonce trpí depresí a úzkostmi. Jejich celková míra se u této společenské skupiny nachází na trojnásobku průměru v zemi. „Jedna studie ukazuje, že studenti na vysokých školách v Silicon Valley trpí v 54 % známkami deprese a v 80 % známkami úzkosti,“ zmiňuje The Atlantic. Tím přitom vše jen začíná, protože skutečný boj nastává při hledání toho správného pracovního místa a snaze o kariérní postup.

Jak z pasti ven

Současné elity „se zoufale obávají neúspěchu“. Je pro ně stále těžší věnovat se tomu, co je baví, a meritokracie se stala pastí pro celé generace. Podporuje totiž strach a falešné ambice, neustálé hledání bez nacházení. The Atlantic píše, že „elitářské kasty by neměly očekávat sympatie od těch, kterým znemožňují úspěch, ale zároveň by bylo chybou ignorovat jejich utrpení“. A není divu, že i z jejich řad se stále častěji ozývají hlasy po větší rovnováze mezi prací na straně jedné a osobním a rodinným životem na straně druhé.

The Atlantic se domnívá, že únik z pasti současné formy meritokracie nebude jednoduchý. Elity mají přirozenou nevraživost vůči změnám, které by podkopávaly jejich pozici. Jenže dnes již „není možné zbohatnout pouze na základě svého lidského kapitálu a zároveň neničit svůj vnitřní život“. Cestou ke změně by v USA měl být systém vzdělávání, který nebude dávat výhodu „extravagantně vychovaným dětem bohatých rodičů“. Změny by mohly nastat i ve zdravotním systému, který by se například mohl posouvat směrem k prevenci, kterou zajistí lidé se vzděláním odpovídajícím zdravotním sestrám, ne ti, kteří musí mít vzdělání univerzitní. A potřebným směrem by vedlo i větší sdílení rozhodovacích pravomocí v soukromých společnostech.

The Atlantic na závěr varuje, že historie nezná mnoho případů, kdy rostoucí nerovnost ve společnosti a s ní spojené tenze neskončily násilnými událostmi. Výjimku představují dvacátá a třicátá léta v USA, kdy „v reakci na Velkou depresi přišla Nová dohoda a díky ní byla vytvořena silná střední třída“.

Zdroj: The Atlantic