Víkendář: Historie peněz je plná divokých nápadů

„Když benátský kupec Marco Polo na konci třináctého století dorazil do Číny, spatřil tam řadu divů včetně střelného prachu, uhlí či porcelánu. Jedna z věcí, která jej překvapila nejvíce, byl vynález vnuka velkého Čingischána. Kublajchán totiž v roce 1260 zavedl papírové peníze a Polo nemohl věřit svým očím, když celý proces viděl,“ píše na stránkách The New Yorker John Lanchester. Polo podle něj popisoval, jak jsou peníze vyráběny ze stromové kůry, a co bylo podstatné, „kdokoliv by je padělal, čelil by trestu smrti.“ To samé platilo o těch, kteří by odmítli toto oběživo přijímat.

Lanchester píše, že papírové peníze, za kterými stojí stát, jsou vynálezem, který nakonec změnil běh celého světa. Už jsme si na něj zvykli natolik, že si na jeho přínosy vzpomeneme jen ve chvíli, kdy se systém dostane do potíží tak, jako se to stalo například v roce 2008. „V přímé reakci na krizi v říjnu roku 2008 Satoshi Nakamoto, (ať už jde o kohokoliv), publikoval dokument, který obsahoval popis principu, na kterém je založen bitcoin... Snaha o zavedení nových forem peněz od té doby neutuchá. Facebook v červnu představil Libru, která by měla být globální měnou s podobnou architekturou, jakou má bitcoin.

Za Librou stojí podle Lanchestera „kombinace matematiky, globální propojenosti a důvěry v globálně největší sociální síť“. Jde jen o plán a i u této měny se můžeme ptát, jakou má vlastně hodnotu. Zastánci kryptoměn otázku ale zase otočí a budou se ptát, jakou hodnotu mají vlastně bankovky v naší peněžence. Lanchester popisuje, že za jejich vznikem stojí v podstatě touha států válčit, která narážela na nedostatek financí. V Anglii tak v sedmnáctém století vznikla Bank of England, která sdružovala věřitele státu, od veřejnosti přijímala zlato a vystavovala potvrzení o tom, že zlato je u ní uloženo. Z těchto potvrzení se pak staly bankovky, protože byly veřejností přijímány jako prostředek směny, který byl krytý zlatem.

Další pokrok v oblasti peněz nebyl bez problémů, což ukazuje třeba příběh „skotského dobrodruha jménem John Law“. Ten disponoval „instinktivním porozuměním financím a zároveň miloval riziko“. Poté, co se díky svým známým dostal z anglického vězení, kde čelil obvinění za vraždu, cestoval po celé Evropě, psal o penězích a obchodu a zbohatl. Nakonec zakotvil ve Francii, která čelila problému, s nímž mohl pomoci: Král Ludvík XIV byl předním evropským vladařem, ale jeho vláda se topila v dluzích. Když zemřel, vlády se chopil vévoda orleánský a tomu začal za poradce sloužit právě Law. A ten přišel s myšlenkou, která byla tehdy považována za „ďábelskou“. Peníze podle něj měly sloužit obchodu a mělo jich být k dispozici tolik, aby se obchod hýbal.

Francie tak založila speciální banku, do které lidé vkládali zlato a za něj dostávali papírové bankovky. K tomu ale brala depozita ve formě vládních obligací a „chytře lidem nabízela, že zpět dostanou plnou hodnotu dluhopisů v době, kdy se obchodovaly s diskontem“. Podle některých odhadů banka nakonec vydala peníze ve čtyřikrát vyšší hodnotě, než byla hodnota drženého zlata a stříbra (což je na dnešní standardy konzervativní poměr). Law pak stejným způsobem založil svou Mississippi Company, která dostala monopol na obchod s koloniemi v Severní Americe. Nakupovala ale i státní dluh a „netrvalo dlouho, než začali pochybovat o skutečné hodnotě nových peněz“. Vše nakonec skončilo krizí a Francie se vrátila zpět ke zlatu. Nicméně Law přišel s myšlenkami, „které byly ve svém základu správné a audit účtů Mississippi Company ukázal, že šlo o plně solventní společnost, jejíž lodě se vracely ze zámoří se zisky“.

Podobné „divoké nápady“ se postupně staly základem moderních financí, a to metodou „pokus, omyl“. Šlo o evoluci, která sebou přinesla i vznik centrálních bank. Ty mimo jiné fungují jako takzvaný věřitel poslední instance, který půjčuje bankám v době krize. Podle libertariánů ale tento systém vede k „socializaci finančního rizika“ a k problému „příliš velké na to, aby padly“. Tedy k tomu, že některé banky jsou pro systém již natolik důležité, že vláda jim v případě problémů radši pomůže, než aby je nechala zbankrotovat. To ale může mít dopad na chování bank a jejich větší tendenci podstupovat riziko. I dnes pak podobně jako v minulosti čelíme bankovním krizím, „na které by lidé jako Law nehleděli s velkým překvapením“.

Zdroj: The New Yorker