Evonomics: Možná se budeme muset smířit s jedním nepříjemným rysem kapitalismu

Neoliberální ideologie předpokládá, že privatizace a celkový posun ekonomiky směrem k volným trhům vede k růstu produktivity. Mělo k tomu dojít například ve Velké Británii po reformách Margareth Thatcherové, které s sebou mimo jiné nesly i oslabení pozice odborů, lepší odměny manažerů či lepší vzdělání zaměstnanců. Jak ale na stránkách Evonomics poukazuje ekonom Chris Dillow, podle Bank of England produktivita v britské ekonomice dlouhodobě klesala. Ekonom píše, že příčinou může být teoreticky to, že hospodářství se změně potenciálu přizpůsobuje jen velmi pomalu. Nicméně od reforem již uplynula tak dlouhá doba, že jejich efekt by měl být jasně zřejmý. Kde tedy leží vysvětlení tohoto paradoxu?

Jednou z možností je, že pozitivní dopady neoliberálních reforem byly více než vyváženy negativními důsledky takzvané dlouhodobé stagnace, o které hovoří například Larry Summers. Jenže zavrhnout nemůžeme podle Dillowa ani to, že „neoliberalismus ve skutečnosti produktivitu poškodil“. Existuje totiž hned několik mechanismů, které by to mohly způsobit.

V poválečných letech se firmy snažily zvýšit produktivitu, aby omezily negativní tlaky, kterými působil růst mezd na zisky. Firmy také investovaly, protože věřily v silnou poptávku. Jenže poté se prostředí měnilo a s ním klesala i motivace k investicím a zvyšování produktivity. K tomu se může přidávat vztah mezi nerovností a produktivitou, který spočívá v rostoucí nedůvěře a následném zhoršení ekonomické politiky.

Dillow také tvrdí, že „dobrý management může být špatný pro investice a inovace“. Opírá se o práci Williama Nordhause, který ukazuje, že „návratnost inovací je nízká“. Kapitálové výdaje jsou pak „častěji motivovány sentimentem než chladným rozumem a to vede k poklesu zisků“. Pokud pak dochází k dlouhodobému útlumu investic a inovací, může to být odrazem toho, že management si je stále více vědom těchto chyb.

Svou roli pak může hrát i změna v odměnách vedení firem. To se totiž může stále více snažit o maximalizaci svých odměn namísto zisků. Manažeři se mezi sebou mohou „prát“ o pozice ve společnosti a vše ústí v pokles inovací a zaměření se na aktivity, které lze lehce měřit, namísto těch, které firmě skutečně prospívají. Růst moci managementu pak může omezovat návrhy, které jdou proti jeho vůli, a narušovat daný stav věcí.

„To vše odpovídá jednomu významnému faktu: Růst produktivity byl v neoliberální době pomalejší než v letech 1945–1973. Tedy v době sociálně demokratické. Pouze naznačuji, co by mohlo být vysvětlením. Je také možné, že poválečný vývoj byl výjimečný, protože firmy se snažily dohnat to, co zameškaly a využívaly předválečné inovace. Pak bychom se ale museli smířit s tím, že pomalý růst produktivity je typickým rysem běžného kapitalismu,“ uzavírá Dillow.

Zdroj: Evonomics