Francie zadluženější než Itálie?

Makroekonomicky relevantních zpráv je teď jako šafránu, a tak se vraťme ke zprávě, která v minulých dnech proběhla v médiích o tom, že Francie svým dluhem překonala Itálii. Jde o typickou ukázku snahy vyprodukovat zajímavou zprávu v době, kdy se žádné zajímavé události ne a ne odehrát (dodejme, že tato „zpráva“ vznikla původně na půdě renomované agentury Bloomberg).

Čistě statisticky – podle čerstvých dat eurostatu – sice skutečně platí, že absolutní výše francouzského veřejného dluhu překonala tu italskou. Nechme teď stranou, že jde o kvartální čísla, přičemž v hospodaření jednotlivých států může v rámci fiskálního roku nastávat řada přechodných výkyvů nahoru nebo dolů, takže při srovnávání těchto dat musíme být velmi opatrní.

Hlavní problém je jinde: ekonomicky je srovnávání absolutních úrovní dluhu duchaprázdným cvičením – asi jako kdybychom hlásili, že v Praze je depresivnější život než na Bruntálsku, protože v Praze je za rok více sebevražd než v okrese Bruntál.

Čísla tohoto typu je vždy třeba porovnávat teprve poté, co je vztáhneme k velikosti celku, který popisují. Proto je zvykem srovnávat dluh vyjádřený v procentech HDP dané ekonomiky. A tady je na tom Francie (99,7 %) oproti Itálii (134,0 %) pořád ještě o poznání lépe.

Zdánlivě jde o obdobu ukazatele debt-to-income (DTI), neboli poměru dluhu a příjmů – což je jeden z ukazatelů, který ČNB doporučila bankám loni od října pro rozhodování o poskytování hypoték. ČNB doporučuje nepřipustit zadlužení vyšší než 900 % ročního čistého příjmu. Tak vysoko nejsou ani Řekové. Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že HDP není a nikdy nemůže být čistým příjmem vlády daného státu; tento čistý příjem je daleko menší, většinou je dokonce záporný. Proto je hodnota přes 100 % mnohem větším průšvihem u veřejného dluhu k HDP než u DTI domácnosti.

Pro dobrý pocit dodejme, že Česko na tom bylo v 1Q19 ještě o další poznání lépe než Francie: našich 34,0 % nás umisťuje na hezké 4. místo v celé EU (graf níže uvádí spolehlivější čísla – platná ke konci roku 2018).

Jako vždy je však v této souvislosti třeba dodat, že nízký veřejný dluh může být odrazem investiční liknavosti vlády dané ekonomiky. Tak například český dluh se na dnešní nízkou úroveň dostal mimo jiné třeba díky tomu, že brzo po svém vzniku před 26 lety začal český stát zřetelně šetřit na platech učitelů a šetří na nich doposud (detaily najdete zde a zde). Nízký dluh tak sám o sobě je frajeřinou, ale cenou za tuto frajeřinu může být nižší budoucí prosperita ekonomiky. V případě Itálie dluh ovšem vznikl jinak než mohutnými investicemi...



Michal Skořepa