Firemní dluhopisy. Průšvih?

Pro ty z našich čtenářů, které pohyb indexů PMI a ISM zas tolik nevzrušuje, připojuji komentář, který jsem sepsal na objednávku Lidových novin (vyšel v nich právě dnes):

Rozmáhá se nám tady takový nový nešvar: prodej dluhopisů a jejich následné nesplácení.

Mnozí asi zachytili kauzu oděvního e-shopu Zoot. Ten prodejem dluhopisů před třemi lety nasbíral přes 230 milionů korun. Počátkem letošního roku však držitelům těchto svých dluhopisů ohlásil takzvaný default: sorry, nejenže vám nezaplatíme slíbený úrok 6,5 procenta, ale dokonce vám vrátíme jen část toho, co jste nám půjčili.

Tato kauza je mediálně atraktivní, neboť Zoot je firma hodně „na očích“: má po Česku mnoho výdejen a dala spoustu peněz do reklamy. Firem, které se k držitelům svých dluhopisů otočily v posledních letech zády, je ale víc.

Znamená to, že firemní dluhopisy by se měly zakázat? Že jde o jakýsi rafinovaný typ zlodějiny? Vůbec ne. Jen je třeba mít jasno v tom, jak se k investici do dluhopisu postavit, jestliže se nechceme cítit jako hazardéři.

Pokud si koupíme dluhopis, poskytujeme vlastně jeho vydavateli úvěr – věříme mu, tedy věříme v to, že nám tento náš dlužník vypůjčené peníze bude umět (a chtít) vrátit podle dohodnutých podmínek. Čím méně mu v tomto věříme, tím větší je naše riziko ztráty, a tím větší bychom po něm měli chtít úrok jako odměnu za toto naše věřitelské riziko.

Leckdy není legrace posoudit věřitelské riziko ani u našich nejbližších příbuzných, které známe léta. U cizích lidí a firem je to ještě mnohem větší věda. Je holt třeba si je velmi důkladně proklepnout.

K takovému proklepávání je ovšem třeba mít příslušné znalosti a vynaložit dostatek času, a leckdy dokonce i peněz – třeba v případě, že potřebujeme získat informace z placených zdrojů. A tady se dostáváme k jádru pudla: kdo tuto černou drahou „proklepávací“ práci udělá?

První možností pochopitelně je, že ji odvede samotný investor. Pokud tedy bude rodina chtít v budoucnu investovat do dluhopisů nějakého Zootu 2.0, měla by si nejdřív prostudovat aspoň jednu učebnici firemních financí, zorientovat se ve fungování e-shopů a oděvního průmyslu, sehnat si příslušná data, udělat si porovnání s cizinou, sejít se s vrcholnými představiteli Zootu 2.0 atd.

To zní docela jako fuška, což? Naštěstí je tu řešení: nechat tuto práci na někom jiném, kdo se podobným proklepáváním živí. V úvahu připadají minimálně dvě možnosti.

Zaprvé jsou tu banky. Právě proklepávání žadatelů o úvěr je pro banky denním chlebem. Je totiž základem pro opatrné poskytování bankovních úvěrů. Investor tak místo nákupu dejme tomu pětiletého dluhopisu půjčí dlužníkovi peníze na pět let nepřímo tím, že uloží peníze na pětiletý termínovaný účet do banky. Pětileté termínované vklady teď podle údajů České národní banky v českých bankách nesou v průměru kolem 1,5 procenta ročně. Není to zootovských 6,5 procenta, ale riziko nesplacení je zanedbatelné.

Pokud nám nabídka bank přijde málo výhodná, můžeme firmám poskytovat finance skrze podílové fondy. Zde máme na výběr mezi fondy zaměřenými více či méně na bankovní vklady nebo dluhopisy nebo akcie – a také další typy aktiv, které s financováním firem už ani nesouvisejí.

Není bez zajímavosti, že české, ale i obecně evropské firmy si po dlouhé desítky let půjčují mnohem víc v podobě bankovních úvěrů než dluhopisů. Oproti tomu například ve Spojených státech dlouhodobě zřetelně převažuje financování firem skrze trh s dluhopisy (a trh s akciemi). I v USA se však přímému nákupu dluhopisů věnují spíš velké instituce, nikoli běžné domácnosti. Ty už totiž vědí, že před přímým nákupem dluhopisů by musely udělat tu výše zmíněnou černou proklepávací práci.

Pro budoucí vývoj českého dluhopisového a vůbec finančního trhu je nynější vlna kauz – postižení investoři prominou – vlastně užitečná. Nám všem totiž připomněla, že při investování je třeba se mít na pozoru a že relativně vysoké slíbené výnosy s sebou nesou riziko relativně vysokých ztrát.

A je tu ještě jedna lekce: mnozí vydavatelé dluhopisů svým potenciálním zájemcům tvrdili, že jejich nabídky jsou posvěceny Českou národní bankou. Ta přitom ověřuje – a to ještě jen v některých případech – pouze to, jestli vydavatelé dluhopisů sdělují zájemcům vše, co jim sdělit mají. Rozhodně ale neověřuje, že dané dluhopisy budou jistě splaceny. Chtělo by to tedy doplnit zákon o povinnost vydavatelů výslovně upozornit zájemce, že souhlas ČNB nelze brát jako signál, že dluhopisy budou jistě v pořádku splaceny.

A hlavně by to chtělo všemi možnými kanály posilovat finanční gramotnost české populace. Investice nemusí vyjít, ale investor na to musí být předem psychicky i finančně připraven.

Michal Skořepa, analytik České spořitelny