Vládě chybějí ekonomové a tak se objevují mylné argumentace jako u sektorové bankovní daně

K tomu, aby naše ekonomika prosperovala, jistě nemusíme být všichni studovanými ekonomy. V pozadí úvah vlády a jejích členů bychom však znalost elementární ekonomie asi vidět chtěli. Ale často bohužel nevidíme.

Události posledních dní nám přinesly jeden smutně zářný příklad takovéhoto nedostatku ekonomického myšlení a vzdělání. Jde o výroky paní ministryně Maláčové a pana místopředsedy vlády Hamáčka ohledně dopadů bankovní daně. Tato otázka spadá do takzvané mikroekonomie, protože se týká toho, jak na změnu okolností reagují účastníci jednoho konkrétního trhu. Změnou okolností je zde zavedení bankovní daně, trhem je bankovní trh.

Coby zaměstnanec banky mám zjevný konflikt zájmů, a tak zde nechci a nebudu nápad zavést bankovní daň celkově hodnotit. Pouze chci poukázat na jeden z objevujících se argumentačních přešlapů.

Paní ministryně Maláčová a pan vicepremiér Hamáček se přihlásili k následující úvaze: Sektorovou daň uvalme na ten sektor, ve kterém je hodně konkurence. Tak máme totiž zaručeno, že firmy podléhající nové dani ji nepřenesou na své zákazníky (čti „domácnosti“, tj. čti „voliče“).

Vicepremiér a spol. si asi říkají, že firma, kterou by snad napadlo kvůli nové dani zvýšit svým zákazníkům cenu za dodávané zboží nebo služby, na konkurenčním trhu rychle vypadne z kola ven jako nekonkurenceschopná. Oproti tomu na málo konkurenčním trhu, pokračuje nejspíš tato úvaha, je nabídka zboží nebo služeb v rukou malé skupinky oligopolních dodavatelů; a ti si mohou se svými zákazníky vcelku dělat, co chtějí – tedy například na ně přesunout celé břemeno nové daně.

Že konkurence nedovolí firmám přenést daň na spotřebitele, je úvaha jednoduchá a intuitivně svůdná. Ale chybná. Zcela. Věc se totiž ve skutečnosti má úplně opačně.

Předpokládejme, že český bankovní trh je poměrně konkurenční. Nechme stranou otázku, jestli je tento předpoklad pravdivý: vicepremiér Hamáček a ministryně Maláčová jej vzali jako hotovou věc, a tak si tento předpoklad půjčme i v tomto textu.

Nuže konkurenční tlak má tu vlastnost, že nutí každou jednotlivou banku k tomu, aby držela své ceny, tedy úrokové sazby a poplatky, pokud možno co nejníže – to znamená tak nízko, aby výsledný zisk banky byl těsně nad „kritickou“ úrovní. Pokud by banka šla s cenami ještě níž, zisk by jí klesl tak nízko, že by banka boj o trh vzdala a ukončila svou činnost na něm. Její akcionáři by totiž přesunuli své investice do jiné země nebo do jiného oboru, kde by po zvážení všech rizik a dalších aspektů viděli pro své peníze lepší zhodnocení.

Konkurenční trh zkrátka vede k tomu, že jednotliví hráči se navzájem dotlačí až na pomyslnou ziskovou podlahu a na této podlaze (nebo blízko ní) se navzájem udržují. Pokud pak přijde zvýšení nákladů, například v podobě bankovní daně, nemají už kam klesat. Nezbývá jim, než toto zvýšení nákladů odrazit v cenách pro své klienty. A udělají to všichni, protože jsou na té podlaze všichni.

Ihned po zavedení daně samozřejmě může proběhnout krátké přechodné období, kdy jednotliví hráči budou zkoušet „zadržet dech“: tedy své ceny nezvýšit, daň platit na chvíli ze svého, a svůj zisk tak nechat spadnout pod onu dosavadní kritickou úroveň. Budou se tak chovat v naději, že tímto způsobem zvýší svůj podíl na trhu, a díky tomu jim vyšší pozdější zisky zacelí ránu způsobenou příliš nízkým ziskem v tomto přechodném období.

Dříve nebo později ale i těm nejdravějším bankám dojde dech a budou chtít zvýšit ceny, aby si zahojily zmíněné rány. Nejpozději v tomto okamžiku začne spotřebitel doplácet na daň skrze vyšší ceny. V extrémním případě, tedy pokud by byla daň tak vysoká, že by ji spotřebitel nechtěl v cenách celou platit, může nabídka některých služeb, dnes braných za samozřejmé, dokonce zcela zmizet. To by asi spotřebitelé vládě nepoděkovali. A růstu české ekonomiky, pro kterou je bankovní sektor krevním oběhem, by to rozhodně neprospělo.

Naopak na trhu, kde není silná konkurence, mají firmy mezi sebou a podlahou velkou vrstvu „vaty“ v podobě nadkritického zisku, protože nemají potřebu se navzájem tlačit k poklesu až na tu podlahu. Mikroekonom by tedy vládě dal jednoduchou radu: chcete-li uvalit sektorovou daň, která se promítne do cen pro spotřebitele jen málo, uvalte ji na sektor, ve kterém je konkurence slabá.

Toto je poznatek, který se učí v základním kurzu mikroekonomie. Je zlé, že vláda, nebo přinejmenším někteří její přední představitelé nemají ve svém aparátu žádného ekonoma, který by jim celou věc vysvětlil. Člověka totiž s hrůzou napadá, kolik jiných významných vládních rozhodnutí v oblasti hospodářské politiky – a vlastně v kterékoli jiné oblasti vládní agendy – je postaveno na pouhé intuici a nikoli na znalostech v příslušném oboru.

Michal Skořepa