Jak by vypadala ekonomika maximálně odolná proti krizím?

Kdysi jsem četl, že ještě před poslední finanční krizí panoval v americké centrální bance názor, že ohledně krizí je lepší nechat věcem volný průběh a případně se pak zaměřit na hašení požáru a „uklízení“ po něm. Jinak řečeno, že snaha o aktivní bránění krizi vyvolá více škod než užitku, a tudíž je lepší soustředit se na to, jak minimalizovat škody v případě, že skutečně vzniknou. Je to dost obsáhlé téma, ekonomové z Natixisu se nedávno zamýšleli nad přínosy a negativy druhého extrému – tedy snahy zabránit krizím za každou cenu. Podívejme se s pár komentáři na jejich závěry.

Co by ona snaha bránit krizi za každou cenu v praxi znamenala? Banka tvrdí, že bankovní systém, respektive všechny instituce sloužící jako finanční prostředníci, by musely být „překapitalizovány“. Tedy že by jejich aktiva musela být financována vlastním kapitálem v takové výši, aby unesly i extrémní šoky. Na straně aktiv samotných by pak musela dominovat bezpečná aktiva, nejlépe vládní obligace vysoké kvality a naopak žádné rizikové úvěry, dluhopisy a podobně.

Odolnost finančního systému by se také výrazně zvýšila tím, kdyby firmy financovaly své aktivity a investice zejména ze svých vlastních zdrojů. Tedy z jejich provozního toku hotovosti, s minimem půjček. V neposlední řadě by pak pravděpodobnost krizí snižovalo omezení vazeb a vztahů mezi jednotlivými finančními institucemi a to na mezinárodní úrovni i v rámci dané země.

Výsledkem by tedy byl systém, ve kterém by existovaly relativně malé, vzájemně nepropojené, zejména vlastním kapitálem financované finanční instituce. V jejichž aktivech by převažovaly bezpečné investice. Firmy by se pak musely spoléhat zejména na samofinancování. Z tohoto popisu je také zřejmé to, čeho bychom se v takovém systému vzdávali: Efektivní alokace úspor a kapitálu, transformace úspor do produktivních firemních investic, diverzifikace. Maximální zvýšení odolnosti systému by tedy určitě nebylo zadarmo.

Čtenářovi se při úvaze na toto téma možná stejně jako mě vybaví myšlenky Nassima Nicholase Taleba. Tedy zejména ty, které se točí kolem systémů křehkých/fragilních, odolných a „antifragilních“. Ty první náhodné jevy poškozují, ty druhé jim odolají a těm třetím podle Talebovy definice prospívají. Výše uvedené by v této logice asi bylo pokusem zvýšit odolnost systému, ovšem na úkor jeho efektivity. Nabízí se ale otázka: Nebylo by možné namísto toho vybudovat finanční systém antifragilní?

Já odpověď neznám a nejsem si vlastně tak úplně jist, zda takový člověkem vytvořený systém ve skutečnosti vůbec existuje. Souhlasím ale s panem Talebem v tom, že krok tímto směrem činíme ve chvíli, kdy se řídíme heslem „co je menší, to je antifragilnější“. A také tím, že každý, kdo o něčem důležitém rozhoduje, by měl mít nějakou citelnou vazbu na to, co jeho rozhodnutí přinese. A to v obou směrech.

Na závěr si pak dovolím ještě jednu, možná nejdůležitější poznámku: Je dobré rozlišovat mezi krizí a katarzí. S tím, že katarze je krize využitá k nějakému smysluplnému kroku dopředu. Možná ale, že antifragilní systémy jsou vlastně právě ty, které jsou schopny dělat z krizí katarze.