Moderní auta bourají, vraťme se nadšeně k žigulíkům

Pokud nějaký nástroj, či systém nefunguje, tak to může mít v principu dvě příčiny: Buď je sám o sobě vadný, nebo ho jen nepoužíváme dobře. My přitom obvykle alibisticky tvrdíme, že příčinou problémů je ta první možnost – věc/systém nefunguje, musíme vymyslet něco nového, aniž bychom se obtěžovali se změnou našeho přístupu, chování, práce, atd. V některých oblastech je to úsměvné, jinde ale jde o věci vážné. Třeba u demokracie, či kapitalismu.

Podívejme se na pár základních výchozích bodů: Komunismus, respektive centrálně plánované hospodářství nikdy efektivně fungovat nemůže, protože žádný jedinec, ani instituce není schopna zpracovat obrovské množství informací, které pro vytvoření dobrého plánu a pro jeho implementaci jsou třeba. I samotný koncept nějakého plánu je v mnoha oblastech pochybný s ohledem na to, jak rychle se mění preference spotřebitelů, výrobní technologie, podmínky na trhu.

V kapitalismu, či přesněji řečeno na volném trhu, jsou tržní ceny signálem a zároveň mechanismem, který zajišťuje rovnováhu a efektivní alokaci zdrojů. Řada čtenářů zde jistě namítne, že známe mnoho vážných případů, kdy tento systém nefunguje a musí se svou intervencí nastoupit stát. A má bezesporu pravdu. Jenže s touto námitkou bychom si vždy měli připomínat, že pokud existují desítky případů, kdy neviditelná ruka trhu nemá potřebnou sílu, pak existují stovky, či spíše tisíce případů, kdy jí má.

Z výše uvedeného plyne, že podle mého názoru je třeba komunismus systémem v jádru nefunkčním, naopak kapitalismus v jádru funkčním, jen jej někdy špatně používáme. To jest, nenacházíme například tu správnou míru (a možná hlavně kvalitu) regulace, podrážíme mu nohy byrokracií, o obludně přebujelém systému dotací nemluvě. Za tragédii pak považuji, pokud kvůli tomuto našemu alibismu uvažujeme o tom, že bychom vyměnili svobodný trh (opět) za něco socialističtějšího, komunističtějšího.

Je to v principu úplně stejné, jako když po demokracii požadujeme, aby nějak zahlazovala naše chyby. A když zjistíme, že toho samozřejmě není schopna, začneme snít o silných vůdcích a polototalitě. Jenže pokud se například stále tak trochu domníváme, že „kdo nekrade, okrádá rodinu“, že „na každém šprochu pravdy trochu“, či že „kdo uteče, ten vyhraje“, nedivme se, když demokracie a svobodné volby opět jen vyzvednou na povrch to, co je v nás. Pokud na ní pak nadáváme, přístup to je takový, jako když jezdím s Octavií jako čuně a po několika bouračkách dojdu k názoru, že řešením je návrat k žigulíku.

Celou tuto úvahu jsem ale vlastně začal s myšlenkou na to, že v kapitalismu se již delší dobu roztáčí jedna spirála, která může mít skutečně destruktivní potenciál. A jde mimochodem o spirálu, která doposud značně prospívala akciovému trhu. Příští týden se na ní podíváme detailněji.