Obavy jsou namístě, synchronizovaný globální růst je už minulostí

Ještě před rokem procházela světová ekonomika synchronizovaným ekonomickým boomem. Tempo růstu se zvyšovalo v každé z vyspělých ekonomik vyjma Británie, na obrátkách získával globální obchod, Čína přestala padat do deflace a dobře se vedlo dokonce i eurozóně. Jenže jak poukazuje The Economist, letos se obrázek značně změnil. Akciové trhy mají za sebou několik dní propadů a ty tak investory letos už podruhé dost znepokojují. Příčinou je zejména zpomalující růst a americká monetární politika a The Economist se domnívá, že „obavy jsou namístě“.

Jedním z hlavních rysů vývoje v globální ekonomice je růstová mezera mezi USA na straně jedné a zbytkem světa na straně druhé. Fed tak soustavně zvyšuje sazby, zatímco „ECB je od prvního zvednutí sazeb ještě hodně daleko“. V Japonsku jsou sazby stále negativní a Čína kvůli Trumpovým útokům na poli globálního obchodu svou monetární politiku uvolňuje. Tato situace vede k posilování dolaru, což obratem zvyšuje negativní tlak na země, které mají velký objem závazků denominovaných v americké měně.

The Economist varuje, že pokud se nyní prohloubí problémy rozvíjejících se trhů, může se jejich efekt jako bumerang vrátit do Spojených států právě ve chvíli, kdy začne zpomalovat i americká ekonomika. Vše může ještě zhoršit vývoj v Itálii a možný útlum v Číně. „Dobrou zprávou je, že bankovní systémy jsou nyní odolnější než před deseti lety a pravděpodobnost propadu podobného tomu, co jsme zažili tehdy, je nízká,“ tvrdí The Economist. A dodává, že „obchodní válka ještě nezpůsobila vážné škody, a to ani v Číně“. Pokud by tak v USA přišla mírná recese ve chvíli, kdy zmizí efekt fiskální stimulace, nebylo by to po desetiletí růstu nic mimořádného.

Problém by se ale mohl prohloubit kvůli tomu, že vyspělé země nejsou připraveny na boj s další recesí, byť by byla jen mírná. V minulosti v takových případech Fed snižoval sazby zhruba o pět procentních bodů, nyní k tomu má prostor poloviční a pak se sazby dostanou na nulu. V eurozóně a Japonsku je pak možnost dalšího snižování sazeb nulová. A ohledně QE stále panují debaty o jeho skutečné efektivitě. The Economist tak tvrdí, že vlády by nakonec mohly použít netradiční nástroje, jako je přímé rozdávání peněz lidem. A samozřejmě mohou použít tradiční fiskální stimulaci, „která je během recese přínosná i u zemí s vysokými dluhy“.

Ohledně možné stimulace je ale důležitá otázka politické přijatelnosti. Odpůrci QE hovoří o bublinách či pokřivených cenách na trzích a „i když podobná kritika je z velké části mylná, další kolo QE by ji ještě zintenzivnilo“. To samé platí o fiskální stimulaci. Podobně jako v oblasti monetární politiky je na tom i v této oblasti nejhůře eurozóna, která má svá omezení na výši vládního zadlužení. Ta mají fungovat jako nástroj proti vládní rozpočtové nezodpovědnosti, jenže během recese svazují ruce a omezují možnost potřebné stimulace.

The Economist dodává, že politické překážky jsou ještě větším problémem při mezinárodní koordinaci boje s recesí a krizí. Již nyní například Američané varují Čínu před devalvací měnového kurzu a „protekcionismus se během recese stává velmi atraktivním nástrojem stimulace hospodářství“. Řešením může být změna v politice centrálních bank, které by se zavázaly, že svou politikou budou eliminovat ztráty na produktu a ne pouze cílit inflaci. Takový závazek by totiž sám o sobě působil preventivně. K tomu by bylo vhodné zvýšit význam automatických fiskálních stabilizátorů. A eurozóna by měla uvolnit svá fiskální pravidla, aby neměla během recese tolik svázané ruce. Podobné preventivní kroky ovšem „vyžadují od politiků aktivitu, které je ale očividně nedostatek“.

Zdroj: The Economist