Víkendář: Politik, který nevěřil ve filozofii „je to bastard, ale náš bastard“

„Ve východní Evropě se jen málo lidí stará o to, jaká byla domácí politika Johna McCaina. Tady byl tento americký senátor symbolem toho, co jsme na Spojených státech oceňovali. Byl slušný, věřil ve svobodu, lidská práva a liberální světový řád. McCain nevěřil ve filozofii typu „je to bastard, ale náš bastard“, která tak často charakterizuje postoj Západu k nedemokratickým režimům. Stavěl se proti autoritářství všeho druhu a stál po boku zemí, které se vymanily z komunismu a jeho pozdějších forem,“ píše na stránkách Politico bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves, který nyní působí na Stanford University.

Ilves vzpomíná, že se s McCainem setkal poprvé v roce 1993, kdy jej jako velvyslanec navštívil, aby získal jeho podporu ve snaze o prosazení stažení ruských jednotek z Estonska. Rusové s ním otáleli i přesto, že bylo v roce 1992 schváleno na Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Západ podle bývalého prezidenta ale neměl chuť tento problém řešit, jeho prioritou byly dobré vztahy s ruským prezidentem Jelcinem, a pokud se jim mělo obětovat nedodržování některých méně významných dohod, byly tyto dohody ignorovány. McCain se ovšem postavil proti tomuto trendu a znovu tak ukázal, že má jednu důležitou vlastnost: Politickou odvahu.

„Když Estonsko a další země východní Evropy zažádaly o členství v NATO, McCain byl mezi nejhlasitějšími zastánci takového kroku. Vždy byl ochoten poradit a naslouchal našim obavám,“ píše Ilves. Senátorovy postoje přitom podle něj nebyly jen odrazem toho, že si prošel mučením a vězněním ve Vietnamu, ale byly dány jeho charakterem. Bez něj by totiž neučinil řadu nepopulárních kroků v politice, ani by neodmítl urychlené propuštění ze zajateckého tábora. K tomu měl smysl pro humor, který se projevil například ve chvíli, kdy o Rusku hovořil jako o jedné velké čerpací stanici, což je „jednoduchá a přitom výstižná a pravdivá metafora“.

Když ale přišlo na lidská práva a svobodu, McCain ta slova nikdy nepovažoval za pouhé slogany. Svět si podle Ilvese bude jeho odkazu vážit nejvíce v případě, že bude následovat McCainova příkladu a bude mít jeho politickou odvahu. To znamená i odvahu zastat se slabých ve chvíli, kdy to není jednoduché. Bránit i politické oponenty, když na ně někdo křivě útočí. Odvahu mít pevné názory a také podle toho jednat, říkat autoritářům, že jejich chování je špatné, jít tam, kde je ohrožena svoboda. A být ochoten nést důsledky.

„Před deseti lety chtěl McCain vytvořit „ligu demokratických zemí“, která by sdružovala státy s demokratickými a svobodnými volbami, vládou práva a lidskými právy a stála by proti zemím s despotickými vládci, fašistickou a totalitářskou politikou. V té době se jeho návrh daleko nedostal. Dnes jsou demokracie ohroženy nejvíce za poslední desetiletí a ohrožují je stále ti samí. Ruští a íránští hackeři a státem podporované farmy trolů aktivně podkopávají demokracii, narušují volby, polarizují politiku a rozsévají chaos. Památku McCaina bychom nyní neuctili lépe než naplněním jeho snů,“ míní Ilves.

Zdroj: Politico