Zbavíme se někdy voodooekonomie? Těžko

Země jako Venezuela či Turecko jsou oběťmi toho, čemu můžeme říkat voodooekonomie. Ta je nebezpečná proto, že z pohledu laika zdánlivě stojí na pevných nohou selského rozumu, ale ve skutečnosti plave na vodě a podle toho to nakonec vypadá. Jenže vedle čistého voodoo to také máme jakousi šedou zónu plnou toho, co by mohla, ale také nemusela být v daný okamžik na daném místě pravda. A my někdy hodně zápasíme s rozeznáním pohádek od speciálních případů a relevantních teorií.

Rychleji než vítr

S tím selským rozumem je to někdy ošemetné nejen v ekonomii. Věřili by jste například tomu, že plachetnice může plout rychleji, než je rychlost foukajícího větru? Dovolím si tvrdit, že selský rozum takovou možnost „logicky“ zavrhne. Jenže by udělal chybu. Ve skutečnosti totiž může plachetnice, či ještě lépe nějaký katamaran uhánět znatelně rychleji, než je aktuální rychlost větru. Příčina tkví v tom, že rozhodující pro rychlost jeho pohybu není skutečný vítr, ale takzvaný vítr zdánlivý. Ten je dán jednak silou větru skutečného, ale také rychlostí pohybu lodi. Což je vlastně také logické, ale výsledek této logiky, která bere do úvahy všechny relevantní faktory, je už úplně jiný než té první.

Proč sem pletu plachetnice? Protože je na tomto příkladu podle mne dobře patrné, že selský rozum může být značně zavádějící. Příčinou není jeho nefunkčnost, ale právě to, že někdy do něj „nevložíme“ všechny relevantní faktory. A podle toho pak vypadají jeho výstupy. Čímž se vracím o oné voodoo ekonomii. Jejích čistokrevných příkladů bychom našli celou řadu, od těch přímo do očí bijících, až po ty skrytější. Příkladem první skupiny může být populistická (v pravém slova smyslu) reakce na vysokou inflaci: Zavedeme cenové stropy. Jinak řečeno, inflaci prostě zakážeme – je to jednoduché a tudíž to musí být i efektivní. Jenže takováhle „logika“ samozřejmě ignoruje to, že na trhu, kde se obchoduje za netržně nízké ceny, okamžitě vznikne nedostatek zboží a služeb. Transakce se začnou přelévat na trh černý, kde ceny porostou ještě rychleji než předtím a vše v konečném důsledku poškodí jak poptávkovou, tak nabídkovou stranu ekonomiky.

Turecké voodoo

Asi nejzářnějším aktuálním kandidátem na titul voodoo ekonomie jsou některé myšlenky tureckého prezidenta Erdogana. Zřejmě nejznámější tezí z jeho díly je tvrzení, že vyšší sazby vedou k růstu inflace. V rámci profesionální úchylky a následného sebetrýznění jsem uvažoval o tom, jaký základ by takové tvrzení mohlo alespoň v nějakém speciálním případě mít (zapálený čtenář milující rovnice se může zase potrýznit třeba na blogu ekonoma Johna Cochraneho). Podle některých komentářů se zdá, že turecký prezident zakládá své teze na nějaké formě neofisheriánství s kreativním uchopením kauzalit mezi výší nominálních sazeb na straně jedné a výší inflace a sazeb reálných na straně druhé. Co tím myslím?

Konkrétně bychom my, respektive Turci, museli žít ve světě, kde jsou reálné sazby dané „zvenčí“ strukturálními faktory (sklon ke spoření a k investicím). Pokud si pak centrální banka v takovém světě hraje s nominálními sazbami a reálné sazby jsou stále neměnné, banka automaticky určuje výši inflace: Pokud jsou například reálné sazby na 2 % a banka zvýší nominální sazbu ze 3 % na 4 %, inflace (či přesněji inflační očekávaná) musí „matematicky“ vzrůst z 1 % na 2 %. Jenže jak by to reálně fungovalo? V principu by muselo dojít k tomu, že zvednutí sazeb by zvýšilo agregátní poptávku a/nebo snížilo agregátní nabídku.

O druhé možnosti se dá uvažovat - firmy začnou kvůli vyšším sazbám méně investovat, či dokonce bankrotovat, protože nebudou moci splácet úvěry (což je v případě Turecka dokonce relevantní). Konec konců jsme po řadu let mohli slyšet tvrzení, že nižší sazby tlumí ekonomický růst (což je jen klon tvrzení „vyšší sazby = vyšší inflace“). Ty se opíraly většinou o to, že (velmi) nízké sazby poškozují ziskovost bank a následně paradoxně škrtí tok kapitálu do ekonomiky (tato slova nepřekvapivě zaznívala hlavně z úst vedení bankovních gigantů). První možnost – zvýšení poptávky, už je voodoo nebezpečně blízko. Můžeme sice uvažovat třeba o tom, že by zvedání sazeb reagující na prudce rostoucí inflaci šlo ruku v ruce s hromaděním reálných aktiv a nákupů všeho druhu. Ale to fakticky tu rostoucí sazby poptávku a inflaci nezvyšují, jsou jen reflexí vyšší inflace stejně, jako chování spotřebitele snažícího se zbavit degradované měny.

Prostá „selská“ rovnice, která říká, že nominální sazby jsou součtem inflace a sazeb reálných, může být tedy jako teorie a vodítko ekonomické politiky hodně zavádějící: Pokud vycházíme z toho, že reálné sazby jsou prostě dané, pak se v dalších úvahách o vztahu mezi sazbami nominálními a inflací pohybujeme nebezpečně blízko voodoo. Podobně zavádějící může být i řada dalších, na první poslech logických úvah a teorií: Třeba ta, že hospodaření státu je stejné jako hospodaření domácností. Není, protože skutečně zodpovědný stát by se na rozdíl od domácností měl chovat naopak proticyklicky. Praktický problém pak není v tom, že by stát neměl v době recese více utrácet (zadlužovat se), ale v tom, že se nedokáže přinutit během boomu šetřit (splácet dluhy a hromadit aktiva). Pak kvůli tomu vyléváme s vaničkou i dítě – fungující fiskální proticyklickou politiku.

Rozmazanou hranici mezi čistým voodoo a na první pohled skrytou pravdou dobře ukazuje i příklad ze Švédska. Tam probíhala intenzivní diskuse, jak chladit realitní bublinu. Centrální banka se chtěla vydat tradiční cestou – zvedáním sazeb. Ale zaznívaly hlasy, že takový krok nepovede k poklesu počtu nesplácených hypoték, ale naopak k jeho růstu. Což je dost dobře pravda, ale nemůžeme z toho odvozovat, že lékem na realitně-hypotéční bubliny není zvyšování, ale snižování sazeb. Takový krok by jen vlnu bankrotů posunul do budoucna a její velikost by zvětšil. Tak hodně štěstí při rozeznávání vúdúekonomie, které se podle mne nikdy pořádně nezbavíme. Budeme jen rádi, pokud jí udržíme na okraji zájmu a praxe.