Jak efektivně zdanit uhlík

Ekonomové považují zpoplatnění skleníkových plynů za elegantní způsob, jak je snížit. Systémů, které účtují znečišťovatelům za vyprodukovaný oxid uhličitý, existuje více než 70, a to jak národních, tak i regionálních. Dohromady pokrývají asi pětinu globálních emisí. Stále ale zbývá přesvědčit velkou část světa o tom, že tyto projekty mají přínos. Skeptici poukazují na chabou dekarbonizaci míst, kde je zdanění uhlíku již zavedené. Pomohly by vyšší poplatky. Ale na to by museli přistoupit i politici.

Vlády mají dva způsoby, jak uhlík zpoplatnit. Mohou uvalit daň za každou tunu vyprodukovaného CO₂, což zavedlo poprvé Finsko v roce 1990. Anebo mohou vydávat fixní množství emisních povolenek firmám, které je pak mohou obchodovat s ostatními. Evropská unie, hrstka amerických států a od letoška nově i Čína si zvolily jednu z verzí povolenek. A většinou jsou omezeny na několik průmyslových odvětví produkujících větší množství uhlíku jako výroba elektrické energie, zpracování ropy či výroba oceli a cementu.

Daně jsou účinnější, ale…

Nová analýza Iana Parryho, Victora Mylonase a Natea Vernona z MMF dokazuje, že daně proti povolenkám generují až dvojnásobné výnosy a jsou asi o 50 procent účinnější ve snižování emisí. Daň 70 USD za tunu CO₂ by v klubu G20 vybrala do roku 2030 mezi 1 % až 2,5 % HDP. Také by to mnohým umožnilo přiblížit se, či dokonce přesáhnout, jejich slibům v Pařížské dohodě o klimatu z roku 2015. Ta má za cíl držet globální teplotu do 1°C nad tou dnešní. Výzkumníci z Potsdam Institute a Mercator Institute zjistili, že kdyby rozvojové země nahradily palivové dotace daněmi za uhlík v souladu s cíli Paříže, pokryly by vybrané peníze většinu (v případě Indie až 95 procent) z toho, co musí vydat na infrastrukturu a veřejné služby, aby splnily rozvojové cíle OSN.

Politici se těmto hypotézám vysmívají. Neradi by si naštvali voliče, kteří nemají daně rádi, či mocné průmyslové lobby, což by bolelo nejvíce. Proto povolenky, kterých lze vydat více, když je potřeba snížit ceny, převyšují nad daněmi. Daně, které již existují, jsou spíše symbolické. Ve výsledku sotva jedno procento emisích pokrytých oběma systémy zpoplatnění vynese více než 40 USD za tunu CO₂. To je nejnižší limit rámce 40 – 80 USD komise Světové banky (které předsedají ekonomové Joseph Stiglitz a Lord Nicholas Stern), který považuje za nezbytný, aby bylo možné držet se do roku 2020 Pařížských cílů. Současné programy globální emise sotva zadržely - loni se znovu navýšily. Navíc ani nevynáší moc peněz: 30 miliard dolarů celosvětově ročně. Tři čtvrtiny pokrytých emisí se zpoplatňují za méně než 10 USD za tunu.

Příliš nízké na změnu chování

Ve výsledku nejsou ceny uhlíky dostatečně vysoké na to, aby způsobily skutečné změny chování. Ceny na evropském trhu s uhlíkem se letos více než zdvojnásobily na 18 EUR poté, co se ohlásily plány odstranit přebytečné povolenky. Ale to je stále pod rámcem pánů Stiglitze a Sterna. V roce 2013 Velká Británie zavedla dodatečnou daň ještě navíc k evropským cenám uhlíku. Ta se měla každý rok zvyšovat. Zatím ale poplatek zamrzl až do roku 2021. Politika zvyšování ceny energií je jen zřídkakdy populární.

Daně, které se mohou zdát vysoké, ve skutečnosti nemají takový dopad. Švédská sazba 1 000 švédských korun za tunu podporuje ke klimatu šetrné vodní a jaderné elektrárny, které už tak produkují většinu švédské elektřiny. Ano, emise aut jsou nižší, než by byly bez daně – podle jedné studie v průměru o 11 procent ročně. Ale od té doby, co byla daň zavedena v roce 1991, klesly jen o 4 procenta. Daně sice mohou zastavit růst emisí, ale nepodporují hlubokou dekarbonizaci, komentuje Michael Mehling z Massachusetts Institute of Technology. Pokud se mnohem razantněji nezvýší.

Daň, rozděluj a vyplácej…

Jak ale udělat daně schůdnější? Dát jim lepší název. Behaviorální ekonomové zjistili, že způsob, jak udělat daně přijatelnější, je přejmenovat je na „poplatky“ nebo „příspěvky“. Kanadská Alberta nazývá své daně „odvody“. Další přístup je vrátit je zpět občanům nebo zasaženým firmám. Švýcarský program rozdává dvě třetiny ze svých účtenek domácnostem (loni to bylo 68 švýcarských franků každému občanu) a firmám. Zbytek jde na zelené investice, jako je obnovitelná energie. To buduje podporu veřejnosti a budoucí vládě to ztěžuje snahy tento kurz zvrátit.

Tím je regresivní daň i spravedlivější. Anders Fremstad z Colorado State University a Mark Paul z Duke University vypočítali, že zdaněním tuny CO₂ 49 dolary by finančně pohoršilo 59 procentům Američanů, včetně 75 procent spodní příjmové poloviny, pokud by se daňové výnosy použily na snížení daně z příjmu. Naopak recyklací daní ve smyslu výplaty jednorázové sumy by představovalo průměrný čistý zisk 788 USD pro 89 procent spodní poloviny.

Ideje republikánů

Státní legislativy pod správou demokratů v Kalifornii a Massachusetts o těchto „poplatcích a dividendách“ debatují. Skupina republikánské elity, včetně dvou bývalých státních tajemníků, doporučuje podobný návrh své straně skeptické vůči změně klimatu. Nová analýza ve spoluautorství s lordem Sternem s pichlavým názvem (v překladu) „Jak na fungující zpoplatnění uhlíku pro občany“ to jasně volí jako za daných okolností nejlepší možnost.

Jsou ale i další možnosti. Plán republikánů zahrnuje také cla na špinavý dovoz, a naopak daňový kredit za čistý vývoz. Chce tak podpořit podnikání, které čelí konkurenci ze strany jurisdikcí s vysokým množstvím uhlíku. Pan Mehling dodává, že podobné přeshraniční úpravy mohou být legální. Antidiskriminační pravidla Světová obchodní organizace upřednostňují produkty, které jsou „potřebné na ochranu života či zdraví lidí, zvířat a rostlin“. Spočítat uhlíkovou stopu nějakého produktu může být náročné, ale ne nemožné. Jako benchmark pro cla či kredit může sloužit průměr obchodních partnerů v daném průmyslu, pokud vývozce neprokáže, že jeho zboží spotřebuje uhlíku méně. Rozvojovým zemím by se mohlo trochu ulevit. A takovýto vládní zásah by uvítali i environmentalisté.

Zdroj: The Economist