Americké sankce přilévají do íránské ekonomiky ještě více agonie

Dva roky trvalo vyjednat s Íránem jadernou dohodu. Jen pár tahů pera a byla pryč. Americký prezident Donald Trump 6. srpna podepsal příkaz obnovující sankce, mimo jiné, vůči íránskému automobilovému průmysl, obchodu se zlatem a přístupu k dolaru. Prezident tak dodržel svůj slib odstoupit od dohody, která se podepsala v roce 2015 a která Íránu poskytla úlevy výměnou za omezení jeho jaderného programu. Sankce budou bolet. Jestli ale něčeho dosáhnou, to už je sporné.

Navzdory jeho předvolebním slibům nemůže Trump smlouvu prostě „roztrhat“. Má dalších pět signatářů: Británii, Francii, Německo, Rusko a Čínu. Všichni říkají, že funguje. A to podporuje i hodnocení Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která dohlíží na to, že Írán dohodu dodržuje.

Ve snaze dohodu zachovat, dala Evropská unie evropským firmám pokyn, aby sankce nedodržovaly a dovolila jim se soudit, aby se zotavily ze ztrát z chování Ameriky. Ale jen málokdo si myslí, že tzv. „blokování“ bude fungovat. Firmy berou vážně Tumpovy hrozby, že kdokoliv bude obchodovat s Íránem, nebude smět obchodovat s Amerikou. Total, francouzský energetický gigant, téměř s jistotou odstupuje od dohody za 2 miliardy dolarů na rozvoj největšího světového pole zemního plynu Jižní Pars. Airbus asi zastaví plánovanou dodávku 100 letadel pro přepravu osob. Americké firmy, jako Boeing, který přišel o kontrakt za 20 miliard dolarů, jsou už ze hry venku.

Hrozící sankce a očekávaný únik kapitálu už několik měsíců zhoršují měnovou krizi v Íránu. Loni v létě vynášel dolar na černém trhu asi 38 000 riálů (oficiální sazba už je dlouho mimo realitu). Od té doby riál ztratil více než 60 % své hodnoty a nachází se na rekordních minimech. Ceny některých základních potravin vzrostly až o polovinu.

Ve snaze najít obětního beránka vyhodil prezident Hasan Ruhání guvernéra centrální banky a jeho zástupce, který dohlížel na směnný kurz. Ahmed Araghchi, onen zástupce, který tam pracoval sotva rok, je synovcem náměstka ministra zahraničí. Jeho chaotický úřad je příkladem protěžování příbuzných, který zamořuje Írán. Ten se umisťuje ve spodních příčkách indexu vnímání korupce Transparency International. Ruhání se snažil udělat ze zatýkání zkorumpovaných podnikatelů a politiků show. Desítky bankéřů byly zavřeny za riskantní půjčky.

Perská impéria

Problémy Íránu jsou ale mnohem hlubší než jen pár nepoctivých úředníků. Značnou část ekonomiky ovládají movité polostátní podniky. Tak například Astan Quds Razavi, charitativní fond, neboli bonjád, v severovýchodním městě Mašhad. Byl založen v 16. století na údržbu chrámu vysoce váženého imáma. Dnes má již přízemnější starosti – doly, ropnou společnost a dokonce i pojišťovnu. Podle svých vlastních odhadů ovládá 41 % půdy v Mašhadu. Tento bonjád sedí na rozsáhlém majetku, a to osvobozeném od daní. Jeden teheránský trustový fond údajně disponuje asi 13 miliardami dolarů v aktivech, tedy dvojnásobkem toho, co má vatikánská banka.

Každá odnož státu má své vlastní ekonomické impérium. Pod Teheránem kopou dělníci sedmou linku městského metra. Hlavní dodavatel, Sepasad, je pod americkými sankcemi. Americké ministerstvo financí tvrdí, že jej řídí Íránské revoluční gardy (IRGC). Většinu tunelování převzala společnost Hara, která je údajně také řízená gardami (IRGC). Pokud tyto firmy potřebují stavební materiál, mohou se obrátit na další společnost propojenou s IRGC, která vyrábí cement a ocel. Stát a bonjárdy ovládají i 40 % íránských soukromých bank, mnoho z nich podkapitalizovaných.

Sankce na íránskou ropu se blíží

Ruhání výhody jaderné dohody přecenil, když sliboval příliv nových investic. I předtím, než se úřadu chopil Trump, byly zahraniční firmy ohledně podnikání v Íránu nervózní. Je těžké soupeřit s vertikálně integrovaným impériem vedeným duchovními nebo IRGC. Íránci už tak byli stagnující ekonomikou frustrovaní. Teď to bude ještě horší. Zvlášť v listopadu, kdy Amerika znovu uvalí sankce na íránský ropný průmysl. Trumpův předchůdce, Barack Obama, udělal v partnerství se spojenci to samé a objem íránské ropy klesl mezi lety 2011 a 2014 o 58 %.

Trump se vyjádřil, že chce lepší smlouvu. Takovou, která omezí íránský program balistických střel a nevyprší za deset let. Těžko říct, jak toho chce dosáhnout. Místo aby spolupracoval se spojenci, tak jimi pohrdá. Jeho fantaskním cílem je stáhnout vývoz íránské ropy, který se současně nachází na 2,5 milionu barelů za den, na nulu. Ale Indie už hledá alternativní způsoby platby, aby si udržela alespoň něco z jejích 768 000 barelů tekoucích denně z Íránu. Turecko řeklo, že se sankcemi řídit nebude. A Čína, která kupuje čtvrtinu íránské ropy, bude s potěšením kazit hru. CNPC, čínský státní energetický kolos, údajně nabídl převzít podíl Totalu na polích v Jižním Parsu.

Touha po změně režimu

Prezident se nabídl, že se s íránskými lídry setká, možná v naději na reprízu svého summitu se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem. Írán nechává tato myšlenka naprosto chladným. Administrativa tak soustředila své naděje na protesty, které v zemi bouří. Každý den se objeví skupinky stěžující si na ekonomiku. „Rádi bychom viděli změnu v chování režimu a myslím si, že Íránci chtějí to samé,“ řekl americký úředník.

V tomto směru jsou si Bílý dům a IRGC překvapivě zajedno. Vůdci gard o protestech hovoří jako o „vážnějších než jsou hrozby ze zahraničí“. Ale ačkoliv jsou vytrvalí, protesty jsou malé a nemají vedení. Írán nemá žádnou ucelenou opozici, se kterou by mohl režimu odporovat.

Na začátku léta se ocitli obyvatelé v provincii Chorramšahr bez vody. Vláda protestující zavřela a pak poslala gardy, aby postavily devadesátikilometrové vodovodní potrubí. To byl příklad za všechno. Ruhání doufal, že oslabí vliv IRGC jak v politice, tak v podnikání. Neuspěl. Jeho relativně mírná vláda teď bude muset spolupracovat se zarytými konzervativci. Írán tak nebude přístupnější Západním zájmům, ani vstřícnější vůči vlastním lidem. Trump možná i dosáhne změny v chování režimu, ale ne té, kterou chce.

Zdroj: The Economist