Silvio Gesell a kazící se peníze

Silvio Gesell (1862-1930) byl německým obchodníkem, ekonomem-samoukem a reformátorem. Je znám zejména pro svou teorii tzv. kazících se peněz: “Z díla Silvia Gesella jsou nejznámější jeho návrhy reforem – hlavně peněžní v podobě bezúročné měny. Gesellova teorie vzniká na základě praktických pozorování, která jsou posléze konfrontována s ekonomickými teoriemi. Hlavní pohnutkou pro zavedení tzv. „kazících se“ peněz je idea „zrovnoprávnění“ peněz s ostatními druhy zboží. Vlastník peněz (především ten, kdo půjčuje peníze na úrok) nemusí pospíchat s výdejem, pokud mu úroková míra nevyhovuje. Peníze se dají zadržovat prakticky bez nákladů, zatímco ostatní zboží se působením času kazí a ztrácí na hodnotě. Obchodník musí zboží prodávat i za nevýhodných podmínek, pracující taktéž musí přijímat i nevýhodné podmínky. Když se vlastníkům peněz nehodí investovat či nakupovat, může nedostatek peněz v oběhu způsobit problémy typu omezení investic a poklesu cen. Nedochází k nákupům ani investicím, roste nezaměstnanost a prohlubuje se krize. Peníze by proto měly být zatíženy udržovacím poplatkem, který odstraní jejich „mocenskou převahu“. Praktické vybírání může být provedeno pomocí kolků – u každé bankovky bude nutné prodloužit vždy po určitém čase její platnost nalepením kolku v ceně cca 1–2 % z nominální hodnoty bankovky. Lidé tak mají být motivováni, aby peníze neschraňovali. „Svobodné peníze“ (Freigeld) by bez problémů kolovaly a v ekonomice by úrok postupně zmizel.“ (1).

Jinde se o Gesellově teorii píše: „Řešení navrhuje Gesell radikální: zbavme se úroku! Navrhuje zavést „svobodné peníze“ (Freigeld), u nichž by namísto běžného úroku fungoval jeho opak. Tedy namísto toho, aby vlastník peněz inkasoval úrok za to, že peníze poskytne dalším lidem, musel by uhradit „negativní úrok“, pokud by se peněz v něčí prospěch nezbavil (tedy si něco nekoupil nebo peníze někomu nepůjčil). V praxi by to fungovalo tak, že by bankovky této nové měny byly označeny datem svého vzniku a v pravidelných intervalech by jejich vlastník musel do políček na nich vyznačených vlepovat kolky o hodnotě 1 % či 2 % celkové hodnoty bankovky. Pokud by kolky na bankovku nenalepil, pozbyla by platnost. Bylo by tedy v zájmu vlastníka bankovky nehromadit, ale naopak se jich zbavovat nákupem (či bezúročným půjčováním), protože tak by kolky na nich platil někdo jiný.“ (2).

Podívejme se nyní na tuto teorii blíže. Hromadění peněz znamená, že se vůči zboží a službám nabízí menší peněžní zásoba a část zboží a služeb tak zůstane neprodána. Gesell ale sám tvrdí, že obchodník musí zboží prodávat za nevýhodných podmínek a pracující musí přijímat i nevýhodné podmínky. Není-li tedy bráněno cenám klesat (Jak Gesell předpokládá: "Když se vlastníkům peněz nehodí investovat či nakupovat, může nedostatek peněz v oběhu způsobit problémy typu omezení investic a poklesu cen."), je logické předpokládat, že ceny klesnou a nákupy statků, najímání práce a investice se opět budou uskutečňovat. I když bude díky hromadění peněz v oběhu nyní menší množství peněz, pokles cen způsobí, že hodnota peněžních zůstatků držitelů hotovosti reálně vzroste. Čili lidé, kteří mají peněžní zůstatky nyní, za ně mohou koupit více zboží a služeb. Tímto se Gesellova teorie liší od teorie J. M. Keynese, který předpokládal strnulost cen směrem dolů, a z toho teprve vyvozoval vznik hospodářské krize. Gesell se ovšem nezabýval tím, proč vlastně lidé peníze začnou ve větším rozsahu hromadit. Pokud lidé hromadí peníze z důvodu nějaké nejistoty ohledně něčeho, je tato nejistota ohledně něčeho primárním zdrojem problémů a nejsou to peníze a jejich hromadění jako takové. Gesell tak podobně jako Keynes (Keynes Gesellovy teorie znal) řeší pouze důsledky nějakého problému a nikoliv jeho příčiny.

Druhým závažným bodem Gesellova návrhu je to, že pokud chce někdo naspořit peníze třeba na nákup automobilu, tak bude muset na toto spoření nést dodatečné náklady. Podobně na tom bude někdo, kdo si chce peníze uspořit na nějakou potencionální nepříznivou sociální událost v budoucnosti. Musel by za to platit Gesellovo kolkovné či jinou podobnou srážku anebo bude muset svoje peníze převést do jiného aktiva, které bohatství lépe uchovává, třeba do zlata, což je ovšem spojeno s určitými náklady. Takoví lidé by byli tedy Gesellovou reformou poškozeni. Je jasné, že ve skutečnosti nemusí jít o žádné bohaté lidi. Může jít o obyčejné lidi jako je autor této stati anebo většina čtenářů.

Lidé se obecně budou v takovém systému, jaký Gesell předpokládá, zbavovat peněz a budou méně spořit. Za předpokladu ceteris paribus se množství úspor propadne, ubude peněz k zapůjčení a naopak vzroste spotřeba. Ekonomiku však dále posouvají úspory a investice. Větší spotřeba znamená méně úspor a investic a případně i spotřebu kapitálu, čili zchudnutí společnosti. To by byl zejména případ, kdy by bylo znehodnocení peněz Gesellovým kolkovným vyšší. Při 1 až 2 % ročně by byl dopad kvalitativně stejný, ale kvantitativně pochopitelně nižší než při 1 až 2 % měsíčně. To nás vede k tomu poznatku, že vlastně Gesellovy "kazící se peníze" již dávno máme ve svých peněženkách a na svých účtech. Gesellův kolkovací poplatek je totiž velmi podobný inflaci. Máte-li 100 korun, a je-li 2% inflace ročně, tak za rok máte ze stokoruny vlastně jen 98 korun. Máte-li 100 korunu, a musíte-li zaplatit geselliánský kolek ve výši 2 % za rok, tak máte také jen 98 korun.

Vraťme se však ke Gesellově návrhu: „Gesell předpokládal protikrizový charakter reformy, neboť hlavní příčinu hospodářských krizí vidí v zadržování peněz jejich vlastníky. Příčiny krizí hledá primárně v peněžním oběhu. Krizi spojuje s nedostatečnou nabídkou peněz, provázenou poklesem cen. Ekonomika by se mohla bezkrizově vyvíjet pouze v případě, že množství zlata (jako prostředku směny) by stoupalo ve stále pravidelných přírůstcích, aby docházelo k rovnoměrnému růstu cen minimálně o 5 % ročně. Takový růst by automaticky nutil peníze k oběhu, neboť by se nevyplatilo jejich držení. Ovšem vzhledem k tehdejším představám o stabilitě měny označuje Gesell takový stav za „bankrot měny“. Pro zabránění krizím je nutné zajistit, aby ceny nikdy klesnout nemohly. Toho lze dosáhnout oddělením peněz od zlata a řízením tvorby peněz potřebami trhu a zajištěním, aby peníze byly nabízeny i tehdy, pokud úrok z reálného kapitálu „padne a zmizí“ (což míří k zavedení bezúročných peněz). Reforma umožňuje i odstranění úroku, neboť bezúročná půjčka se stává výhodnou. Je lepší peníze půjčit, než platit zadržovací poplatek. Kolkované peníze by měly snížit průměrné úrokové míry na úroveň kolem nuly. Zabránit tezauraci bohatství do půdy měla, výše zmíněná, doprovodná pozemková reforma.” (3)

Pokud budou lidé půjčovat své peníze, přejde povinnost je nechat kolkovat na toho, kdo si je půjčuje či na dodavatele, který dodává zboží a služby půjčovateli. Půjčující pak dostane na zpět stejnou hodnotu jakou půjčil. Třeba půjčil-li někdo 100 korun, dostane nazpět 100 korun. To nebude moc k půjčkám motivovat a množství půjček poklesne a lidé budou raději své peníze utrácet. Lidé z takové půjčky totiž nic prakticky nemají. 100 korun mohou utratit rovnou za svoje spotřební nákupy. Ekonom Murray N. Rothbard k tomu píše: "...časové preference každého člověka jsou pozitivní, tj. 1 unce současných peněz bude vždy preferována před jednou uncí budoucích peněz. A proto nikdy nenastane situace nulové nebo záporné čisté úrokové míry." (4)

Avšak, co lidem zabrání, aby někomu půjčili 100 korun s tím, že jim dotyčný dejme tomu za rok navrátí 100 korun s kolkem a k tomu třeba pět korun navíc? Zdá se, že podle uvedených citací vůbec nic. Vypůjčovatel vrátí půjčovateli 100 korun s kolkem, uhradí za tento kolek 2 koruny a navrch mu přidá 5 korun. Voilá, úrok je opět na scéně. Jeho výše bude záviset na časových preferencí lidí na trhu (tj. jejich mezním užitku) a půjčovat si budou ti, kteří mají nízkou časovou preferenci – ti poptávají současné zboží a služby a nabízejí za ně budoucí zboží a služby. Tito lidé budou tedy muset za půjčku něco nabídnout a ještě zaplatit za zkažení peněz. Budou tak muset zaplatit za půjčku více než by zaplatili bez Gesellových kazících se peněz. I proto bude uzavřeno méně úvěrových obchodů, protože z hlediska člověka poptávajícího peníze je nutné zaplatit vedle běžného tržního úroku i poplatek za okolkování bankovky.

Zajímavý je i problém toho, že pokud přijdete za někým do obchodu a budete chtít platit třeba 200 korunovou bankovkou, která má být za týden okolkována, tak to může prodávající zohledňovat. Prodávajícímu totiž prodáváte svoji 200 korunovou bankovkou plus nutnost jít za týden do banky a zaplatit zde kolky v hodnotě třeba čtyř korun. Dáváte mu vlastně jen 196 korun a obíráte ho o čas kvůli nutnosti jít do banky. To je rozdíl oproti dvěstěkoruně, která byla čerstvě okolkována a bude se kolkovat znovu až třebas za půl roku, kdy bankovku již prodávající nebude mít u sebe. Je možné, že prodávající po kupujícím bude chtít nějaký příplatek anebo prodej za bankovku před okolkováním zcela odmítne.

Dále je nutné upozornit, že většina kazících se peněz alá Gesell vznikla v dobách, kdy oficiální státní peníze na tom byly opravdu špatně. A to díky obří inflaci (po 1. světové válce) anebo když se nedaly státovky vyměnit za odpovídající množství zlata, kterým měly být kryty (velká hospodářská krize). V takové situaci mohly být kazící se peníze lepší alternativou než státní peníze. To však může také znamenat, že státní peníze byly v těch dobách natolik zlé, že i nevalné peníze Gesellova typu proti nim byly pro lidi lepší.

Ještě jeden moment z Gesellových teorií je zajímavý, Gesell: „Je ovlivněn H. Georgem a M. Flürscheimem, vznášejícími požadavky na pozemkovou reformu. Gesell volá po výkupu pozemků státem, neboť půda nemá být předmětem obchodu a spekulace. A po provedení peněžní reformy se půda nesmí stát nástrojem tezaurace bohatství.“ (5) Gesell byl tedy také georgistou. Vedle toho by však mělo být jasné, že bohatství lze tezaurovat i v jiných věcech než jsou peníze a půda, lze ho tezaurovat ve zlatě, stříbře, špercích, nemovitostech, uměleckých dílech a tak dále, byť s nějakými náklady. Lze však oprávněně říci, že tuto tezauraci budou spíše provozovat lidé jejichž úspory jsou větší, než lidé, kteří uspoří malé částky, protože tezaurace nízkých částek bude spojena s relativně vyššími náklady (zlato, stříbro) anebo nebude s menšími částkami vůbec možná (nemovitosti, umění). Chudší spořitelé tak na tom budou za Gesellových reforem hůře. Budou na tom podobně jako za inflace.

Shrnutí a další poznatky

A) Gesellův systém tzv. kazících se peněz dnes v podstatě existuje ve všech vyspělých státech, akorát místo kolkování se používá inflace, která vede k poklesu kupní síly peněz. Člověk tak nemusí chodit do banky si peníze nechat okolkovat, což by ho stálo ztrátu cenného času. Tato nepraktičnost zřejmě vedla k tomu, že se Gesellův návrh nakonec neujal, přestože by na něm banky a hlavně stát vydělaly (podobně jako na inflaci).

B) Gesellův systém tzv. kazících se peněz by postihl ty, co chtějí spořit, ale zároveň nechtějí moc peníze půjčovat. Půjčování je totiž spojeno s nejistotou toho, zda se peníze půjčovateli vůbec vrátí. Část půjček zůstane jak je obvyklé nesplacena. Je pochopitelné, že tato skutečnost část lidí kvůli jejich velké averzi k nejistotě neláká. Tito lidé budou oběťmi Gesellova sytému tzv. kazících se peněz.

C) Gesellův systém podporuje spotřebu na úkor úspor a investic a z dlouhodobého hlediska tak škodí hospodářskému rozvoji společnosti. Při vysokém poplatku (kolku) by měl podobné důsledky jako vyšší míra inflace a vedl by ke spotřebě kapitálu.

D) Lidé budou při svobodném výběru peněz preferovat nekazící se peníze, protože za tyto peníze nemusí platit kolek, kazící se peníze tak bude muset v oběhu udržovat nějaký zákon, který jejich oběh nařídí pod hrozbou pokut či vězení.

E) To, že v minulosti a někde i dnes podobné měny fungovaly (třeba wära) a fungují je důsledkem toho, že státní měny oné doby (po 1. světové válce a v době Velké hospodářské krize) byly značně nekvalitní. Kazící se peníze se tak proti nim mohly jevit jako peníze o něco lepší. Dnes tyto peníze naopak používají komunity lidí, které jsou vnitřně motivovány pro použití takovýchto peněz, třeba tím, že nemají ostře rády kapitalismus apod. Anebo lidé ve státech, kde kvalita měny není příliš dobrá, například z důvodu vysoké inflace. Typicky jde o Latinskou Ameriku. Řada těchto měn je navíc stejně kryta stávajícími státními penězi, podobně jako tomu bylo u známé měny wära z přelomu 20. a 30. let 20. století (6). Tím se ovšem takovéto měny jeví z pohledu ekonomie jako ne zrovna moc zajímavé poukázky na státní měny. Rozhodně jsou třeba méně zajímavé než internetové kryptoměny.

F) Lidé začnou místo peněz a půdy k tezauraci používat jiná aktiva. A je dokonce možné, že by takto mohla vzniknou i nějaká jiná měna.

G) Gesellovy kazící se peníze nedokážou odstranit úrok. To je asi nejvážnější ekonomická výtka ke Gesellově teorii. Lidé mohou půjčovat Gesellovy kazící se peníze stejně tak dobře jako dnešní inflační peníze a požadovat za ně na oplátku více peněz nazpět – tj. úrok, i když objem půjček by byl nižší než bez Gesellových kazících se peněz (samozřejmě za předpokladu ceteris paribus) a úroky budou o to vyšší. Ke zmizení úroku tak nemůže dojít ani v systému Gesellových kazících se peněz.

Poznámky:

(1) SIRŮČEK, P. Polozapomenuté postavy ekonomického myšlení Silvio Gesell. Acta Oeconomia Pragensia, Vol. 23, No. 05, 2015, s. 84.

(2) JOHANISOVÁ, N. Ekonomičtí disidenti: kapitoly z historie alternativního ekonomického myšlení. Volary: Stehlík 2014, ISBN 978-80-86913-12-4, s. 43.

(3) SIRŮČEK, P. Polozapomenuté postavy ekonomického myšlení Silvio Gesell. Acta Oeconomia Pragensia, Vol. 23, No. 05, 2015, s. 84.

(4) ROTHBARD, M. N. Zásady ekonomie: Od lidského jednání k harmonii trhů. Praha: Liberální institut 2005, ISBN 80-86389-27-8, s. 275.

(5) SIRŮČEK, P. Polozapomenuté postavy ekonomického myšlení Silvio Gesell. Acta Oeconomia Pragensia, Vol. 23, No. 05, 2015, s. 82.

(6) JOHANISOVÁ, N. Ekonomičtí disidenti: kapitoly z historie alternativního ekonomického myšlení. Volary: Stehlík 2014, ISBN 978-80-86913-12-4, s. 44.

Mises.cz