Kapitalismus v praxi

Po několika letech jsem si dopřál dovolenou, tedy vlastně svatební cestu; a protože již druhý den ležím u moře, odpočívám, piji drinky a vstávám jen k jídlu, přišel čas napsat článek. Impulzem k prakticky všem mým textům bývá buď to, že mě zaujme něčí návrh, o čem bych měl napsat, nebo vlastní osobní zkušenost ze života (či diskuse); ani tento nebude výjimkou.

Jak jsem se tu vůbec ocitl? Inu, dostali jsme s Terezkou jako svatební dar nějaké peníze na dovolenou; a protože jsme neměli svatební cestu moc detailně rozplánovanou, po několika dnech popojíždění autem a užívání si krás světa, nás napadlo, že by bylo fajn pár dní zrelaxovat u moře. Ráno jsme tedy koupili last minute zájezd na Mallorcu; a už ten den večer si užívali moře, příjemný personál hotelu, dobré jídlo a pití. To vše za peníze, které průměrný Čech vydělá za týden či dva!

Těchto historicky nevídaných možností, které v současnosti máme, bychom si měli vážit a určitě je nepovažovat za samozřejmost; ve skutečnosti jde o malý zázrak – zázrak kapitalismu. Zatímco v minulosti taková cesta trvala o řádově déle a nemohl si ji dovolit jen tak někdo, tak luxusní servis byl výsadou jen těch skutečně nejbohatších. A to nejsme v žádném královském apartmá, tedy alespoň z dnešního pohledu ne – bydlíme v „obyčejném“ tříhvězdičkovém hotelu s all inclusive; takže se vlastně jedná o královské apartmá s nekonečnými hostinami – bráno pohledem lidí z minulosti (či současnosti v chudších částech světa, kde ta – socialistickými ignoranty zatracovaná – průmyslová revoluce neproběhla před dvěma sty lety, ale teprve nedávno či dokonce vůbec).

A jak je možné, že si průměrný Čech dokáže za několik dnů vydělat na tříhodinovou cestu k moři do královského apartmá, kde ho čeká nekonečná hojnost pestrých pokrmů a číše nikdy nevysychají? Těch příčin je celá řada. Jednak musí on – a spousta dalších jemu podobných – pracovat v těch socialisty tolik proklínaných „krysích závodech“ a produkovat hodnoty, které nepadají z nebe, ale tvoří je lidé. Všechno to jídlo, pití, ubytování a čisté pláže nejsou ničím jiným než výsledkem práce „krysích závodů“ místních, kterým (přímo či nepřímo) zas skrze volný trh něco vyprodukoval on.

Většina těchto lidí je organizována jinými lidmi – socialisty zatracovanými bohatými podnikateli. Tito bohatí lidé, kteří vlastní (typicky skrze akciové společnosti) třeba letadla, se na nás všech snaží vydělat. Vymýšlejí, jak prodat co nejvíce letů. Dějí se pak nevídané věci; když pomineme pestrou nabídku služeb pro bohaté i chudší (pokus o nízkorozpočtové lety, kde by lidé stáli, takže by se jich vešlo ještě více a levněji, bohužel zatím neprošel přes byrokraty, kteří na tom všem parazitují), kouzelné je třeba i to, jaké všechny faktory mají vliv na cenu letenky (zkuste se nad tím zamyslet, mně to připadá fascinující; a jsem přesvědčen, že od stolu by tohle nikdo nevymyslel). Vydělat se pochopitelně snaží i vlastníci hotelů a podnikatelé ve všech těch oblastech, díky kterým si tu můžeme užívat luxusní dovolenou. A díky tomu, jak se na nás snaží tito kapitalisté tržně vydělat, máme tyto nevídané možnosti.

Tomu, že dnes tohle všechno stačí k zajištění takových zázraků, pochopitelně musela předcházet dlouhodobá akumulace kapitálu našimi předky; bez té by nic z toho nebylo možné, protože by tu nestála potřebná infrastruktura a nebylo by ani technologického pokroku. Bylo třeba projít průmyslovou revolucí, spousta lidí musela pracovat v podmínkách, které bychom z našeho pohledu označili za hrozné, aby postupně vybudovali to, co máme dnes; stejně jako my teď tvoříme hodnoty pro naše potomky a pracujeme v podmínkách, které za hrozné označí zase oni, jelikož pro ně bude osmihodinová pracovní doba po pět dní v týdnu nemyslitelná otročina (tedy pokud bude vývoj pokračovat, k čemuž je třeba, aby kapitalismus fungoval alespoň v nějaké míře a nebyl socialismem zcela vytlačen, o což se bohužel kolektivisté ze všech sil snaží).

Vlastně lze říci, že k široce dostupnému blahobytu jsou třeba dvě věci: Tou první je kapitál; tou druhou pak svoboda vlastníků s ním nakládat.

Kapitál nelze získat jinak než prací; někdo to všechno musí oddřít. My (v euroatlantické civilizaci) jsme měli to štěstí, že naši předci začali už dávno, takže máme náskok; mnozí jiní takové štěstí neměli, takže teď musejí dřít proto, aby jejich potomci mohli být tam, kde jsme v současnosti my. Musejí – stejně jako naši předci – projít svou vlastní verzí průmyslové revoluce, která byla jednoznačně kladnou společenskou změnou, ačkoliv je dnes v módě spojovat ji v negativním slova smyslu s dětskou prací a tvrdou dřinou, což je paradoxní až absurdní s ohledem na to, že celá lidská historie je historií dětské práce a tvrdé dřiny, dokud ji právě průmyslová revoluce neukončila! Naši předkové a jejich děti nepracovali v mizerných podmínkách z plezíru; a (pro mnohé socialisty zcela překvapivě) ani proto, že neměli pracovní zákoník. Oni tak pracovali prostě proto, že tehdejší společnost byla chudá a chyběl kapitál k tomu, aby lidé nemuseli pořád dřít. A ve stejné situaci jsou dnes právě země třetího světa; i se všemi důsledky z toho plynoucími. Dokonce jsme v takové situaci i my z pohledu budoucích generací, které dost možná zkrátí pracovní dobu i pracovní týden a budou si žít ještě lépe (zatímco naše současné podmínky jim budou připadat podobné jako nám ty z devatenáctého století); pokud tedy budou splněny ty dvě podmínky výše.

A svoboda? Ta je v neustálém ohrožení. Naštěstí nežijeme v socialismu; bohužel ale ani v kapitalismu. Máme tu z každého něco. Měli bychom si však vážit toho dobrého a nebrat to za samozřejmost. Díky těm zlým podnikatelům, kteří na nás chtějí neustále vydělat, máme blahobyt. Díky hamižným aeroliniím můžeme být z Prahy na Mallorce za méně než tři hodiny. Díky hamižnému majiteli hotelu tady můžeme zažít malý ráj na Zemi. Díky hamižné cestovní kanceláři člověk nemusí nic řešit, ráno koupí zájezd a večer tam je (toto je mimochodem odpověď na oblíbenou námitku proti anarchokapitalismu, že prý vzroste byrokracie, protože budeme muset mít na vše smlouvu se spoustou subjektů; jenže bude-li to problém, někdo pro lidi udělá přesně to, co dnes cestovní kanceláře s dovolenou). Tak si toho važme a nechme je jednat. Laissez-faire!

Že spousta socialistů, kteří jejich služby využívají, pro ně mají místo vděku jen jedovatá slova, je sice pokrytecké, ale samo o sobě to tolik nevadí, protože ti podnikatelé chtějí jejich peníze, které dostali. Že sociolog Jan Keller pláče nad tím, jak hrozný je cestovní ruch, neboť lidé na některých místech žijí pro cizince spíše než pro sebe, je k smíchu, leda by on sám nikdy nikam nejel. Situace tady na Mallorce to krásně ilustruje: Místní nám tu dělají špičkový servis, my jim zaplatíme, oni si pak mohou postavit dům, koupit loď, vzdělání svým dětem, dovolenou do hor, případně cokoliv jiného; zjevně to považují za nejlepší v současnosti realizovatelnou možnost obživy (kdyby ne, dělali by něco jiného) i navzdory vzdechům páně Kellera.

Horší je, když pak na základě podobných bludů „lidově tvořivé ekonomie“ začnou rozhodovat politici a házet všem těm podnikatelům klacky pod nohy. Tím nejen brzdí vývoj naší společnosti, takže dosažení určité úrovně blahobytu bude trvat daleko déle, což uvrhne zcela zbytečně celé generace do větší chudoby, než v jaké by musely žít; ale když to politici přeženou a významně zvýší míru socialismu na úkor kapitalismu, může se tento vývoj zcela zbrzdit, a dokonce změnit v úpadek. Nedopusťme to! Važme si toho, co máme; a nebraňme těm, kdo to ještě nemají, aby to získali také. Zapomeňme na centrální plánování i regulace a nechme lidi jednat; jedině to je totiž klíč k blahobytu pro široké masy, nejen hrstku privilegovaných.

Urza, mises.cz