Sloupek Kateřiny Lhotské: Kdyby hloupost nadnášela…

„Kdyby hloupost nadnášela, tak se tady budete vznášet jako holubička“. Tak zní slavná věta, kterou pronesl prostořeký doktor Štrosmajer na adresu (v té době) lehce přihlouplé sestry Huňkové v televizním seriálu Nemocnice na kraji města. Jde o čtyřicet let starou záležitost, ovšem tento výrok je nadčasový a člověk se občas setkává se situacemi, kdy se přímo dere na jazyk.

Jedna z nich nastala před pár dny. V jednom bytovém domě došlo k havárii vody. Jako na potvoru v posledním patře. Voda tak tekla dolů pěkně přes všechna podlaží. Ke všemu byl víkend a dům byl liduprázdný. Pohotovostní technik proto požádal jeho správce, zda by neobvolal všechny havárií postižené partaje, aby se, pokud možno, co nejdříve vrátili domů a alespoň se pokusili zmenšit škody ve svých bytech. Dostalo se mu ovšem odpovědi, že pro tento účel nemůže jejich telefonní čísla použít, protože od nich nemá souhlas. A tak udělala voda v bytech pořádnou paseku. Jejich obyvatelé ovšem měli nepochybně radost z toho, že jejich osobní údaje zůstaly ochráněny.

Nebo jiná příhoda, které jsem byla dokonce přímou účastnicí. Dopředu se přiznávám, že jsem přitom překročila pár zákazů. Minulý víkend jsme měli s bývalými spolužáky z gymplu sraz. Bydleli jsme v jednom nejmenovaném městě na ubytovně patřící k plaveckému stadiónu, na který jsme ovšem neměli volný přístup. Ale protože pokladna byla daleko a my byli líní celý areál obcházet, tak jsme si šli zaplavat zadara. Přímo před očima plavčíka, který proti tomu neřekl ani popel. U bazénu pak byla tabulka výslovně zakazující nosit a požívat nápoje ve skleněných lahvích. Je to smysluplné opatření, protože lahev se může lehce rozbít a střepy na zemi v místech, kde chodí většina lidí bosky, by mohly někoho zranit. My jsme si však sebou přinesli lahev šampusu s cílem ji u bazénu otevřít a vypít. Pár metrů od nás stál plavčík, a tak jsme se před ním snažili náš prohřešek utajit. Vlivem tepla a otřesů při přepravě se však obsah lahve řádně natlakoval, a tak z ní špunt za doprovodu nezaměnitelného zvuku vystřelil jak z kanónu a dopadnul přímo před onoho plavčíka. Ten však nejen, že nás okamžitě od bazénu „nevyrazil“ (což by nám patřilo), ale ani nehnul brvou.

Po přípitku, kterým jsme se ale už vůbec netajili, jsme se rozhodli udělat si společné foto. Sotva jsme se začali rovnat před objektiv, ozval se najednou plavčíkův hlas: „Tady se fotit nesmíte. Náhodou se vám tam někdo připlete, a když dáte tu fotku někam na internet a on se na ní pozná, tak z toho budeme mít průšvih.“ A bylo po focení.

Jaké z toho plyne poučení? Vlézt někam „na černo“ a překračovat zákazy chránící zdraví ostatních, je zřejmě úplné nic proti tomu, že někoho neúmyslně vyfotíte. Připadá Vám to postavené na hlavu? V pořádku. V tom případě jste normální, protože ono to taky postavené na hlavu je. Onen plavčík, nebo spíše ten, kdo mu určil pravidla, nad jejichž dodržováním má bdít především, by se však, kdyby hloupost opravdu nadnášela, vznášel ve vzduchu jako holubička.

Tyto a obdobné příhody jako by indikovaly jakousi epidemii hlouposti postupně se rozmáhající (nejen) v našich krajích. Ale přináší to i svá pozitiva. Mohlo by to znamenat třeba nové příležitosti pro pojišťovny. Vedle tak zvané „pojistky na blbost“, by se dala nabízet i „pojistka pro případ srážky s blbcem“. Asi by to nebyla žádná láce a vzhledem ke zmiňované epidemii by asi její cena rok od roku prudce rostla. Velká potíž by však byla s posouzením, kdy z ní plnit a kdy ne. Ono se totiž někdy dost těžko rozlišuje, kdy jde o hloupost, a kdy o regulaci…

Kateřina Lhotská
vedoucí oddělení analýz a finančních produktů, Creasoft s.r.o.
člen Finanční akademie Zlaté koruny