Itálie neměla euro nikdy přijímat. A hlavně: ECB jí už moc nepomůže

„Nejde jen o to, že Itálie je zemí v hlubokých problémech. Její chaotický bankovní sektor je třetí největší v eurozóně, před ním už je jen německý a francouzský. Italské vládní dluhy dosahují 2,5 bilionu eur a svou velikostí odpovídají součtu dluhů německé a francouzské vlády. I tak by finanční krize rychle rozložila obranné mechanismy, které si Evropa vytvořila, tvrdí na stránkách VoxEU Ashoka Mody z Princeton University. Dojít do tohoto stavu přitom Itálie nemusela.

Podle ekonoma v devadesátých letech řada odborníků dobře věděla, že Itálie do eurozóny nepatří. Neměla se vzdávat své vlastní monetární politiky a liry, která za posledních třicet let ztratila k německé marce více než 80 % hodnoty. Na konci devadesátých let navíc Itálii stále více hrozila konkurence ze strany východoevropských zemí a Číny. Bylo tedy zřejmé, že bude potřeba další devalvace.

Politici se ale hnali za přijetím eura. Tvrdili, že pokud bude zemi odejmuta možnost oslabování měnového kurzu, vládu to donutí k odpovědné fiskální politice a strukturálním reformám. Například dnešní šéf ECB Mario Draghi prý tvrdil, že v takový výsledek věří z celé své duše. Jenže slabé italské vlády neměly ani potřebnou motivaci, ani trpělivost. Země spadla do dlouhého období stagnace produktivity, už před finanční krizí se nezaměstnanost nacházela na 7 % a bankovní systém byl zranitelný.

ECB navíc po krizi sledovala mnohem utaženější politiku než Fed či Bank of England a v červenci 2011 se dokonce dopustila katastrofální chyby, když zvedla sazby. Finanční trhy zpanikařily, což se dotklo zejména Španělska a Itálie. Draghi se to poté snažil zachránit o rok později slibem „uděláme vše, co bude třeba“. Italská ekonomika se ale i tak ponořila do recese a nezaměstnanost se vyšplhala na 12 %. Začal se šířit protievropský sentiment a sílila pozice populistických stran a hnutí.

Dnes podle Modyho italská ekonomika a zejména podniky se spotřebiteli čelí reálným sazbám ve výši nad 2 %, což si nemohou dovolit. Produkt totiž roste o méně než 1 % a kvůli problémům v mezinárodním obchodě by opět mohla přijít recese. Pokud k tomu dojde, „ECB již nemusí být schopna poskytnout svou pomoc“. Teoreticky sice může kupovat další italské obligace, jenže nyní již vlastní asi čtvrtinu jejich celkového objemu a v případě dalších nákupů by riskovala obrovské ztráty, pokud by se dostavil default. Němci se obávají, že tyto ztráty by spolu s dalšími severskými zeměmi museli pokrýt oni, a chtějí, aby nákupy aktiv skončily.

Někteří ekonomové jsou nadšení ze současného tempa evropského růstu, ale podle Modyho ignorují první známky zpomalení a hlavně „past, ve které se Itálie nachází“. Konec QE by totiž přinesl vyšší sazby a posílení eura a to by byla rána pro křehkou italskou stabilitu. A trhliny v několika italských bankách by se nakonec mohly rozšířit do celé Evropy, míní Mody.

Zdroj: VoxEU