Daňový balíček: Vypadly špatné nápady, ale jeden potřebný tam naopak chybí

Vláda ve středu schválila daňový balíček na rok 2019. Téměř přesně před 4 měsíci poslalo ministerstvo financí k připomínkám předchozí verzi balíčku, která mj. obsahovala divoké návrhy mj. ohledně zrušení superhrubé mzdy (balíček jsem tehdy v LN kritizoval). Teď tedy vidíme finální, vládní verzi balíčku, a ta obsahuje jen – z mého pohledu velmi chvályhodná – opatření proti daňovým únikům a nelegálnímu odlivu zisků, kdežto ony divoké návrhy už v balíčku nejsou.

Na druhé straně ale v balíčku něco chybí. V boji proti kritice, že stát plánuje (nebo i dosahuje) rozpočtové deficity i v nynějších dobrých časech, přišlo ministerstvo financí s novou a poměrně sofistikovanou obranou: veřejný sektor jako celek vykazuje zřetelné přebytky, a kladné hodnoty vycházejí dokonce i při výpočtu strukturálního salda (tj. salda očištěného právě o vývoj ekonomiky a o případné jednorázové vlivy –viz například připojená tabulka převzatá z poslední Zprávy o inflaci ČNB); takže český veřejný sektor jako celek se v současnosti chová z pohledu makroekonomických pouček velmi korektně – kéž by se tak korektně chovaly veřejné sektory ve zbytku Evropy!

Čistě numericky je tato obrana určitě korektní. V mysli analytika však vyvolává otazníky. Zaprvé, jsou přebytky, kterých neustále dosahuje zbytek veřejného sektoru, tedy kraje a obce, skutečně projevem fiskální racionality, nebo spíš strachu samospráv pouštět se do větších projektů, aby jejich představitelé nebyli následně kriminalizováni? Mám podezření, že platí druhé vysvětlení, a to by byla pro rozvoj naší země velmi špatná zpráva. Znamenalo by to totiž, že vykazovaný finanční dluh českého veřejného sektoru sice klesá, ale je tomu tak za cenu růstu skrytého, nefinančního dluhu v podobě třeba děravých silnic nebo rozpadajících se vodovodních a kanalizačních potrubí. Pýcha na zlepšující se oficiální by tak byla jen lhaním si do vlastní kapsy. Řešením je zde nejspíš zlepšení zákona o státních zakázkách a související legislativy. Rozhodování samospráv by bylo právně méně průstřelné také v případě, že by nebyly tak rozdrobeny, takže by disponovaly lepší právní expertizou: ČR má nejmenší počet obyvatel na jednu samosprávu ze všech států OECD, takoví jsme borci!

Zadruhé, dokud se nezlepší zmíněná malá investiční odvaha samospráv (a to je běh na spíš delší trať), zřejmě by bylo dobré změnit rozpočtové určení daní tak, aby větší část daňových příjmů šlo do státního rozpočtu. Jinak nás bude i nadále mást podivný obrázek, kdy často přicházející čísla o státním rozpočtu budou špatná, ale z méně často a s větším zpožděním reportovaných čísel o celém veřejném sektoru se pak dozvíme, že české veřejné finance jsou vlastně – aspoň opticky – ve velmi slušném stavu. Těmto změnám v rozpočtovému určení daní se ale včerejší balíček bohužel nevěnuje.

Michal Skořepa