Víkendář: Ať si v Evropě dá nejdříve do pořádku každý svůj dům

Po zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem zavládla v Evropě naděje, že spolupráce mezi Německem a Francií pomůže odstranit slabé stránky eurozóny. Profesor mezinárodní ekonomické politiky Ashoka Mody z Princeton University ovšem tvrdí, že z historického hlediska jsou naděje na nějaký přátelský a společný postup těchto dvou zemí marné.

Mody na stránkách VoxEU píše, že o nějakém hlubokém přátelství mezi Německem a Francií se dá s ohledem na poválečný vývoj v Evropě hovořit jen těžko, přesto se tento „mýtus“ opakovaně vynořuje. Stalo se tak například při dokončování projektu společné evropské měny. Francouzi věřili, že takový projekt by je ušetřil „opakovaného ponížení pramenícího z devalvací kurzu franku“. Němci ovšem tvrdili, že společná měna je nevhodná pro rozdílné ekonomiky, jakými jsou Francie a Německo. Spekuluje se o tom, že Němci po pádu Berlínské zdi svůj postoj přehodnotili výměnou za to, že Francie bude zase podporovat opětovné sjednocení Německa.

Mody tvrdí, že pro takové spekulace neexistují žádné přímé důkazy, faktem ovšem je, že německá vláda svůj postoj k euru skutečně změnila a začala jej nadšeně podporovat. Podle některých názorů došlo ale konkrétně k tomu, že Němci sice dali Francouzům euro, ale za podmínek, které diktovali oni. O nějakém přátelství tedy v této situaci lze hovořit jen se značnou nadsázkou, a to samé platí o období po zavedení eura, kdy mezi sebou bojovali Gerhard Schröder a Jacques Chirac o to, jak budou rozdělena hlasovací práva ve vrcholných orgánech EU.

Když po pádu Lehman Brothers udeřila globální finanční krize, americká vláda rozjela záchranný program TARP v hodnotě 700 miliard dolarů. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy navrhoval vytvoření podobného fondu v Evropě, ale německá kancléřka Angela Merkelová a její vláda něco takového zamítly. V roce 2012 dosahovala vrcholu krize v Evropě, ale Merkelová na návrhy vytvoření společného rozpočtu a pomoci zemím v krizi reagovala podrážděně: „A odkud by ty peníze měly přijít?“ ptala se na summitu v Bruselu poté, co francouzský prezident François Hollande hovořil o mechanismu solidarity.

„Merkelová vždy zajistila, aby německý daňový poplatník musel zaplatit jen naprosté minimum, které ještě bylo schopno zabránit rozpadu eurozóny. Tvrdě odmítala krásné myšlenky na společný rozpočet a eurodluhopisy. Když byl francouzským prezidentem zvolen Emmanuel Macron, objevila se nová naděje a média oprášila mýtus německo-francouzského přátelství,“ píše Mody. Podle něj je ale názor, že Německo a Francie dají stranou své vlastní zájmy, aby podpořily evropskou jednotu, jen romantickou představou.

Macronovy myšlenky mohou být podle profesora sice zajímavé, ale „Francie už za Německem zaostává natolik, že partnerství mezi oběma zeměmi není reálné“. Německo se z globální krize zotavilo velmi rychle, francouzská ekonomika se ale propadla do dlouhodobého útlumu a trpí hluboce zakořeněnými slabostmi. Roste v ní podíl stínové ekonomiky, což je známkou špatně fungujícího systému a vládnutí. Vládní výdaje tvoří více než 55 % HDP, inovace jsou v útlumu. I prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker říká, že „Francie je vážným problémem“.

Německo drží vládní výdaje pod 45 % HDP, má mnohem nižší zadlužení, a to dál rychle klesá. Vláda dosahuje rozpočtových přebytků. I Němci mají v ekonomice co napravovat, ale před Francií podle Modyho stojí „monumentální výzva, která může zaměstnat celou jednu generaci“. A profesor uzavírá svou úvahu s tím, že „pokud se má Evropa pohnout dopředu, musí si hlavně každý dát do pořádku svůj vlastní dům“.

Zdroj: VoxEU