Víkendář: Uspěchaná demokracie páchá více škod než užitku

Bývalý britský ministerský předseda David Cameron stojí v čele komise vytvořené London School of Economics a Oxford University, jejímž cílem je analyzovat vztah mezi silou státu, jeho rozvojem a ekonomickým růstem. Podle Leonida Barshidskyho z Bloombergu je sice trochu paradoxní, když v této komisi pracuje člověk, který „hrou o brexit“ oslabil svou vlastní zemi a tím ohrozil její vlastní rozkvět. Nicméně závěry komise jsou podle Bershidskyho rozumné a vážně zpochybňují často uplatňovanou politiku Západu.

„Vyspělé země, které se pokouší pomoci těm zranitelnějším, to činí špatným způsobem. Prosazují postupy a politiku bohatých zemí, požadují rychlé volby, kterých se má účastnit řada politických stran. A nejednou také tvrdou ekonomickou politiku, které fandí mezinárodní instituce, jako například Mezinárodní měnový fond. Taková strategie ale vede k vytváření pokřivené a zranitelné demokracie v zemích, jako je Irák, Egypt či Libye. V Jemenu byla požadována politická transformace během dvou let, ale od takového požadavku bylo upuštěno, protože reformy vyvolávaly rebelie,“ píše se ve zprávě komise.

Podle této zprávy nemusí fungovat ani běžné volby, protože podkopávají systém rovnováh tím, že převedou moc do rukou majoritní části společnosti. K tomu došlo například v Iráku. V praxi navíc takové volby doprovází manipulace a občané pak výsledkům voleb nemusí ani věřit. Podle komise je tak důležité mít před volbami vybudovaný systém zajišťující rovnováhu moci a vládu práva. Pokud tedy někdo chce pomáhat nějaké zemi, měl by se hlavně zajímat o její instituce a systémy, ne se hnát za každou cenu ke „svobodným“ volbám.

Vláda v zemi, kde doposud vládl chaos, musí v první řadě zajistit mír a musí být schopna vybírat daně a prosadit vládu práva spolu s vlastnickými právy. Pokud jde za tímto cílem, neměly by jí být vnějšími subjekty vnucovány konkrétní kroky, namísto toho by mělo stačit, že její politika je realistická a zaměřená na ekonomický růst. Pro společnost je významné, aby bylo brzy dosaženo hmatatelných úspěchů. Příkladem může být například rozhodnutí rwandské vlády okamžitě odejmout ministrům státem placené vozy.

Bershidsky uvažuje také nad tím, nakolik jsou tyto principy relevantní i pro země, které považujeme za vyspělé. A v neposlední řadě i pro Evropskou unii, jejíž vedení se například může ptát, zda má zakročit proti údajné erozi demokratických hodnot v Polsku či Maďarsku. Pokud ovšem vývoj vnímáme z výše popsané perspektivy, můžeme tvrdit, že v těchto zemích se nyní objevují důsledky příliš rychlé snahy o plošnou implementaci západní demokracie bez toho, aby byly nejdříve vyřešeny fundamentální problémy, jako je vláda práva či sociální koheze.

„V Polsku i Maďarsku dosáhly nacionalistické vlády rychlého úspěchu při nápravě nefunkčního daňového systému. Vlády obou zemí podnikly nekonvenční kroky při rozdělování některých sociálních dávek, čímž zvýšily svou podporu, ale také důvěru lidí ve stát. Takový postup se zdá být v souladu s tím, co tvrdí britská komise, a neměl by být problematický v případě, že v obou zemích zůstanou funkční základní systémové instituce, vláda práva a přetrvá tam rozumné investiční klima. Možná tak nemá smysl snažit se v Maďarsku a Polsku prosazovat politiku, která je považována za nejlepší v zemích jako Francie či Nizozemí, a to minimálně do doby, dokud se životní standard prvních dvou států neposune na úroveň těch druhých dvou,“ píše Bershidsky.

V podobném duchu bychom mohli uvažovat i o Ukrajině, kde se také prosazuje demokracie západního typu, ale zároveň jde o chudou zemi bez pevných majetkových práv, fungujícího soudního systému a soudržné společnosti. Neměl by se Západ soustředit zejména na vybudování fungujícího soudního systému a na nezávislost soudů? Třeba právě taková politika by vedla k rychlému ekonomickému rozvoji a nakonec i k posunu k demokracii evropského typu. A je možné, že Rusko se západnímu světu vzdaluje právě proto, že se v devadesátých letech pokoušelo o přechod k demokracii bez dostatečně silných majetkových práv a nezávislých soudů.

Podle Bershidskyho je možné, že celá tato úvaha je relevantní i pro dnešní Spojené státy. Tedy pro zemi, která je vnitřně hluboce rozdělena a velká část společnosti zpochybňuje legitimitu vládnutí Donalda Trumpa. Klíčovým faktorem je ovšem to, že americký soudní systém funguje dobře, v zemi vládne právo a pořádek a „je zachována základní důvěra společnosti ve stát“. I tento příklad tedy vlastně ukazuje, že dobře fungující demokratická vláda je jistě pozitivem, ale základem demokracie je pevný systém vlády práva a důvěra ve stát.

Zdroj: Bloomberg