Alena Schillerová: Jak je to s „objevenými“ 170 miliardami?

V posledních dnech plní veřejný prostor nejrůznější polemiky o tom, z čeho že to vlastně vláda škody způsobené suchem, opravy silnic a kompenzace za zlevněné jízdné pro studenty a seniory hodlá zaplatit a jestli to náhodou nebudou nějaké imaginární zdroje. Věřím, že při troše dobré vůle se tyto obavy rozpustí jako pára nad hrncem.

Byť mám jako ministryně financí spoustu nápadů, jak práci svěřeného rezortu posunout a změnit, imaginární zdroje do jeho instrumentaria zavádět opravdu nehodlám.

Není tajemstvím, že naše veřejné finance trpí jedním dlouhodobým nešvarem, kterým je nesoulad mezi čísly, které si naplánujeme do státního rozpočtu a čísly, které se nám na konci roku ukáží jako realita. V horším případě se nám tak stává, že zatímco si naplánujeme schodek 38 miliard, skutečná bilance vyskočí na bezmála minus 200. Jak se to stalo v roce 2009. V lepším případě si zase naplánujeme schodek 70 a ve výsledku hospodaříme s šedesáti miliardovým přebytkem. To se zase stalo předloni. V obou zmíněných letech byl rozdíl mezi plánem a skutečností enormní, ale ani pohled na ostatní roky bohužel není uspokojivý. Za posledních deset let byl průměrný rozdíl mezi plánovanými a skutečnými saldy státního rozpočtu 50 miliard korun. Jednou z mých priorit je tento nedostatek, který má evidentně systémový charakter, napravit.

Takže kde je zakopaný pes? V kombinaci několika příčin: Dvou hlavních, které se vinou jako červená nit napříč desetiletím, a dvou příležitostných, které vliv těch hlavních občas prohloubí. Mezi ty příležitostné typicky patří zásadní výkyv vývoje ekonomiky, tedy nenadálá krize, se kterou úřad nepočítal ve své makroekonomické predikci a vlivem nečekaně ochablé poptávky se nenaplní předpokládané daňové příjmy státu. Obráceně se zase může stát, že Finanční správa překvapí mile a například díky novým opatřením, které získala, vybere na daních o nějakou tu miliardu více, než se původně čekalo a plánovalo.

Dvě nejčastější příčiny jsou ale prozaičtější. Za prvé jsou to častá zpoždění evropských a jiných investičních projektů. Když jsou peníze na evropský či investiční projekt na konkrétní rok rozpočtovány, ale ten projekt se nestihne a posune do dalšího roku, pak se peníze v daném roce neutratí a plánované výdaje logicky zůstávají nenaplněny. Druhým kruciálním problémem je neschopnost rozpočtových kapitol plánovat a realizovat své výdaje. Všichni to známe. Pro ministry je přeci populární vyjednat při sestavování rozpočtu co nejvíce peněz, zejména v létě jsou zpráv o litých jednáních na Ministerstvu financí plná média. Bohužel však ministři tyto tvrdě vyjednané peníze pak v průběhu dalšího roku nedokáží plně utratit. A když zvážíme, že máme 14 ministerstev a 46 rozpočtových kapitol, není divu, že se pak reálné pokladní plnění od státního rozpočtu o vzdálí až o desítky miliard.

Jedním z rychle proveditelných opatření k nápravě tohoto stavu, které nevyžadovalo legislativní úpravu a bylo jej možné provést operativně, je průběžná čtvrtletní rekapitulace a vyhodnocení rozpočtového plnění. Na tomto postupu jsme se dohodli s ostatními ministry. Shodli jsme se, že státní pokladna a likvidita státu se musí řídit co nejefektivněji a že je lepší se třikrát ročně podívat, které výdaje lze vzhledem k dosavadnímu čerpání rozpočtovaných výdajů aktivně přesunout na společné aktuálně vyvstalé priority, než čekat se založenýma rukama a na konci roku účetně zachytit propastný rozdíl mezi plány a skutečností a sklidit za to z části zaslouženou kritiku novinářů a opozice.

Za první čtvrtletí jsme na základě provedené analýzy z jednotlivých kapitol shledali k přesunutí celkem 8,4 mld. Kč. V reakci na to přijala vláda jako celek usnesení upravující strukturu státního rozpočtu na letošní rok, které umožnilo tyto prostředky přesměrovat na financování jejích aktuálních priorit – konkrétně zmírnění škod způsobených suchem a mrazem (2,15 mld. Kč), opravy silnic II. a III. třídy (3 mld. Kč) a kompenzaci slev na jízdné pro studenty a seniory (3,26 mld. Kč). Přesto, že jsme důsledně dbali na to, aby kapitoly uvolnily ty prostředky, které by již do konce roku nestihly utratit a aby tudíž nedošlo k žádnému omezení ani snížení investičních, platových ani jiných priorit a záměrů rezortů, objevila se záhy kritika, že bereme peníze vědcům, učitelům a podobné nepravdy.

Abychom tyto obavy zcela vyvrátili, připomněli jsme, že pokud by skutečně některé kapitole vyvstala naléhavá potřeba, jejíž financování není zajištěno v rozpočtu, může si samozřejmě také nárokovat její krytí z takzvaných nespotřebovaných výdajů, které se od roku 2008 nakumulovaly na oněch bezmála 170 mld. Kč.

Nespotřebované výdaje a jejich enormní nárůst nejsou žádnou novinkou, je to něco, s čím se české veřejné finance potýkají dlouhodobě. Nejde o žádný nahodilý objev či překvapivý zdroj sloužící ke krytí potřebných výdajů, jak bylo Ministerstvu financí neseriózně podsouváno. Nespotřebované výdaje se hromadí tím, že jednotlivá ministerstva dlouhodobě nezvládají utratit veškeré narozpočtované prostředky. Mají své opodstatnění. Před zavedením tohoto institutu totiž existovala velmi nežádoucí praxe, že rezorty s vidinou propadnutí nevyčerpaných prostředků začaly na konci roku utrácet za možné i nemožné, jen aby se co nejvíce narozpočtovaných peněz nějak utratilo. Právě tomu učinilo zavedení nároků z nespotřebovaných výdajů přítrž. To, co rezorty nevyčerpají, se zaúčtuje jako jejich budoucí nárok, a tím pádem o své peníze nepřicházejí.

A tady se dostávám k jádru celého nepochopení. Vláda rozhodně nebude zmíněné vládní priority financovat z těchto nakumulovaných nespotřebovaných výdajů, ale z prostředků, které jednotlivé rezorty nespotřebují v rámci svého aktuálního letošního čerpání. Díky tomu nejenže zamezíme další kumulaci nespotřebovaných výdajů na konci roku, ale zároveň v souladu s trendem efektivního řízení státní pokladny reagujeme na vývoj reálného plnění a snižujeme případný rozdíl mezi plány a skutečností na konci roku. A to je cíl, od kterého jako ministryně financí rozhodně neustoupím.

Po exekutivním kroku, který byl tím prvním, co bylo možné pro potřebné zlepšení provést operativně, budou následovat i legislativní opatření, jako je zejména novela rozpočtových pravidel. Mezi kroky, které k dosažení našeho cíle povedou, rozhodně nepatří ani účetní triky, ani záhadné miliardy, ani škrty v platech nebo investicích, ale používání zdravého rozumu a společná chuť napravit něco, co napravit potřebuje jako sůl.