Po centrálních bankách chceme příliš mnoho

Nezávislost centrálních bank je opět předmětem intenzivní diskuse. V minulosti byla ohrožena již několikrát, ale v současné době podle známého ekonoma Otmara Issinga převažují hlasy kritizující současný systém. Issing působí jako prezident Center for Financial Studies a na stránkách VoxEU poukazuje na to, že po inflačních sedmdesátých letech podporovaly nezávislost centrálních bank mnohé ekonomické studie. Ty ukazovaly, že čím více je centrální banka ušetřena vnějších tlaků, o to nižší je inflace v dané zemi. Jenže to vypadá, že inflační historie se přes všechny podobné lekce může opět zopakovat.

Issing připomíná, že i přes velký konsenzus ohledně nezávislosti někteří ekonomové navíc tvrdili, že centrální banky potřebují ve svém čele silné osobnosti a musí flexibilně reagovat na konkrétní vývoj. Jiní zase prosazovali jasně nastavená pravidla. A nakonec jsme se dostali do doby, kdy je opět zpochybňován význam samotné nezávislosti.

Historické zkušenosti nás ještě nedávno celkem jasně přesvědčovaly, že z hlediska optimální monetární politiky je nejlepší nezávislá centrální banka, která se řídí mandátem cenové stability či nízké inflace. Za důkaz přínosnosti tohoto systému mnozí považují i období tzv. Velkého uklidnění. A pozitivně byla práce centrálních bank hodnocena i v roce 2008, protože se jim podařilo zachránit globální ekonomiku před pádem do další Velké recese podobné té z třicátých let.

„Poté se ale o nezávislosti centrálních bank začalo opět diskutovat. Jednou z příčin může být příliš vysoké očekávání týkající se toho, co mohou banky dokázat,“ píše Issing. Po krizi totiž panovalo očekávání, že všemocné centrální banky rychle obnoví plnou zaměstnanost, zajistí rychlé oživení a přispějí k vybudování odolného finančního systému. Jenže podle ekonoma jsme chtěli příliš mnoho a banky něco takového samy o sobě nabídnout nemohou.

Zpochybňování významu nezávislých centrálních bank může zčásti pramenit i z toho, že tyto instituce jsou nyní zatíženy mnoha činnostmi a rostoucí odpovědností za mnoho oblastí ekonomiky. Snad největší výzvou je pro ně zajišťování finanční stability a ani takzvané makroprudenční nástroje nemusí být všelékem. A k rostoucí nespokojenosti a následně zpochybňování nezávislosti centrálních bank mohou podle Issinga přispět i ony samy tím, že provádí politiku s hlubokým redistribučním efektem.

Tento efekt se v určité míře dostaví vždy, ale pokud má být silný, musí být předmětem rozhodování politiků, a tudíž voličů. „Nezávislá centrální banka by podobné intervence činit neměla“. Praktickým příkladem tohoto dilematu jsou kroky ECB. Její intervence na dluhopisových trzích mohou být vnímány jako fiskální, a ne jako monetární politika. A samotný fakt, že její politiku nakonec posuzoval Soudní dvůr Evropské unie, ukazuje, že měla negativní dopad na její nezávislost.

Issing poukazuje i na to, že jedna věc jsou právní normy a věc druhá postoje veřejnosti. Centrální banka sice může být formálně nezávislá, ale pokud bude tlak veřejnosti obrovský, udržení této nezávislosti pro ni bude velmi složité. Pokud by ale nakonec nezávislost centrálních bank padla, „otevřeme tím dveře budoucí vyšší inflaci.“ A tím se vrátíme zpět do diskuse, kterou jsme si prošli už v osmdesátých letech.

Zdroj: VoxEU