Euro Evropu rozděluje a přiživuje nacionalismus a xenofobii

Ashoka Mody je ekonomem působícím na Princeton University a autorem knihy Eurotragédie: Drama o devíti dějstvích. Je tedy zřejmé, že nepatří mezi eurooptimisty a v tomto duchu se nese i jeho příspěvek na stránkách VoxEU. Tvrdí, že jak poslední volby v Německu, tak volby italské jsou varováním a ukazují, že Evropa se stále více rozděluje. Otázkou je, jak na to reagovat.

Nicholas Kaldor z University of Cambridge byl prvním ekonomem, který tvrdil, že euro nebude Evropu spojovat, ale rozdělovat. Podle jeho názoru mělo zavedení eura v zemích s rozdílnými ekonomickými podmínkami tyto rozdíly ještě více zvětšovat, namísto toho, aby došlo k jejich zahlazení. Příčina je jednoduchá a spočívá v tom, že zatímco některé země potřebují v daném okamžiku utaženou monetární politiku, jiné jsou na tom opačně a nikdy nemůže dojít k tomu, že jednotná politika bude prospívat všem.

Kaldor následně varoval před tím, že zvyšující se ekonomické rozdíly povedou k prohlubování politické propasti. Podobně uvažoval i Milton Friedman z Univerzity of Chicago. Evropští vůdci nad tím ale mávali rukou a opakovali, že společná měna bude začátkem politické unie. Zejména takzvané elity navíc nabyly dojmu, že mají od veřejnosti mandát k provádění hlubokých změn, ale tento názor se začal hroutit v podstatě od chvíle, kdy se euro stalo realitou. Dánsko totiž odmítlo společnou měnu v referendu v červnu 1992 a nechybělo mnoho a to samé se stalo ve Francii.

Trhliny v názoru, že veřejnost podporuje hlubokou evropskou integraci, se nadále prohlubovaly. Zlomovým bodem se stala zejména krize roku 2007 a následné roky, během kterých evropská monetární a fiskální politika ničila životy mnoha běžných lidí. Tato politika ovšem byla i nadále izolována od tlaku voličů, kteří jí byli dotčeni nejvíce. Vše nakonec kulminovalo v Německu, kde se množily hlasy protestující proti názoru, že země nemá jinou volbu, než podporovat slabší členy eurozóny. Tyto hlasy se nakonec spojily ve straně Alternative für Deutschland, která je za rozdělení eurozóny.

Paralelně s vývojem v Německu sílila pozice Hnutí pěti hvězd v Itálii. To těžilo mimo jiné z návrhů na referenda a tudíž z podpory všech, kteří mají pocit, že jim politici nevěnují dostatečnou pozornost. V Německu tak sílí obavy z toho, že země příliš pomáhá jiným a v Itálii zase strach z negativních dopadů politiky přijímané vedením eurozóny.

Řada lidí dnes podle Modyho doufá, že francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová přikročí ke změnám v architektuře eurozóny. Nicméně podle ekonoma je taková naděje marná. Merkelová ví, že větší štědrost vůči zbytku Evropy by již vedla k přílišné rebelii v její straně. A žádná země eurozóny není ochotna vzdát se své národní suverenity ve fiskální oblasti. I kdyby se tedy podařilo provést nějaké reformy, stále tu zůstane problém spojený s tím, že za politiku uplatňovanou v eurozóně nenese nikdo přímou zodpovědnost. Dá se tedy čekat, že politické tenze budou jen narůstat.

Mody tedy tvrdí, že řešení není ve snahách o „více Evropy“. Evropští politici by se namísto snah o větší integraci měli více starat o domácí priority jednotlivých zemí. Hlavní prioritou by pak pro všechny měly být zejména investice do lidského kapitálu, které by zajistily větší rovnost v Evropě a pocit, že se někdo skutečně snaží pomoci zemím v problémech. Je tedy chybou snažit se dosáhnout nedosažitelného a ignorovat to, co voliče v jednotlivých zemích skutečně pálí, i když jsou jejich obavy někdy vyjadřovány v nacionalistické či xenofobní rétorice.

Zdroj: VoxEU