Sloupek Kateřiny Lhotské: Pojištění je věčné

Napadlo vás někdy, kde se tady vlastně vzalo pojištění? Odpovědět vlastně není až tak složité. V různých formách tu bylo vlastně od okamžiku, kdy se lidé začali sdružovat do různých komunit a kmenů a v jejich rámci řešit společné záležitosti.

Ono vlastně už samotné sdružování je vlastně takovým „řízením rizik“ (jak bychom řekli sofistikovaně dnes), přičemž pojištění je jedním z jeho nástrojů. I když lidé se vlastně nezačali sdružovat uměle, ale tento model si sebou přinesli ještě z živočišné říše. Což vede logicky k myšlence, že vlastně i celá řada jiných živých tvorů „řídí svoje rizika“ instinktivně sdružováním.

Co je k tomu vede? V podstatě dva základní pudy – pud zachování jedince a pud zachování druhu. Sdružováním se do skupin (typicky třeba ve formě stáda) jsou jedinci nepochybně lépe chráněni před vnějším nebezpečím. Ať už jsou jím predátoři, nebo třeba nepříznivé přírodní podmínky. Jde tedy o projev pudu zachování jedince. Sdružování je ovšem projevem i druhého z obou uvedených pudů – zachování druhu. Ten se totiž kromě rozmnožování projevuje také ochranou mláďat, což se ve velké skupině zajišťuje daleko účinněji než třeba v páru.

Ale zpět k našim předkům. Kdy se instinktivní „řízení rizik“ vlastně začalo řešit „pojištěním“? Nejspíš v okamžiku, kdy si lidé (a byli to už nepochybně lidé) začali do nějaké společného zásobníku odkládat to, co považovali za životně důležité. Především potraviny, ale třeba i kůže nebo nástroje. Dělali to proto, aby z něj mohli v případě nějakých nepříznivých okolností čerpat. I když vývoj šel vlastně obráceně. V pradávnu měli totiž lidé majetek nejdříve společný a až později si část z něj přivlastnili. Až ve chvíli, kdy soukromý majetek začal převažovat, a lidé viděli, že nemají kam sáhnout v případě, kdy se s ním něco stane, začali z něj část odvádět na společnou „hromadu“.

Tento odvod je vlastně takovým předchůdcem dnešního pojistného. Samotná „hromada“ pak současnými rezervami a odebírání v případě potřeby zase připomíná výplatu plnění. A když se z ní na jaře vzalo zrní a použilo se jako osivo, tak se nejednalo o nic jiného, než o „rozpuštění rezerv“.

Pravidla pro určení výše „pojistného“, „rezerv“ a „plnění“ se stanovila na základě zkušeností předchozích generací. Tedy za pomoci jakési, byť prehistorické, ale pro tehdejší potřeby nejspíš vyhovující pojistné matematiky. I ta dnešní používá historická data, což není nic jiného než kvantifikované zkušenosti.

Potíže našim předkům pochopitelně nastaly v případě přírodních katastrof, kdy se ukázalo, že stanovená výše „rezerv“ je nedostatečná. Tenkrát pochopitelně neexistovala žádná zajišťovna, která by třeba sáhla do svých sýpek a hladovějící kmen nakrmila.

Doklady o tom, jak takové prehistorické „pojištění“ vlastně fungovalo, nikdy nenajdeme. Důvod je jednoduchý – žádné neexistují. První písemné zmínky máme až ze starého Egypta a o něco mladší z antického Řecka. O starších formách „pojištění“ se tak můžeme jen dohadovat. Nicméně jedno je zřejmé – pojištění je věčné.