Je streaming protiprávně zveřejněných autorských děl nelegální?

Právní názor, vylučující autorskoprávní odpovědnost koncových uživatelů v případě streamingu se opíral o výjimku zakotvenou v článku 5 Směrnice 2001/29/ES („Směrnice“), povolující, i bez souhlasu nositele autorských práv, zhotovování dočasných rozmnoženin autorského díla, které jsou krátkodobé nebo příležitostné a tvoří nedílnou a podstatnou část technologického procesu a jejichž výhradním účelem je umožnit buď přenos v rámci sítě mezi třetími stranami uskutečněný zprostředkovatelem nebo oprávněné užití díla nebo jiného předmětu ochrany, za předpokladu, že tyto rozmnoženiny nemají žádný samostatný hospodářský význam.

Podstatné zpřísnění této výjimky však v nedávné době přinesl rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-527/15 - Stichting Brein proti Jacku Frederiku Wullemsovi ze dne 27. dubna 2017. Zajímavější než primární předmět sporu, kterým byl prodej, resp. zákaz prodeje multimediálního přehrávače umožňujícího snadný přístup koncových uživatelů k online audiovizuálnímu obsahu, často zpřístupněnému bez souhlasu nositelů autorských práv, je odpověď Soudního dvora EU na doplňující otázky předkládajícího soudu, které jsou věnovány obecnější problematice streamingu jakožto (ne)oprávněného užití autorského díla, resp. zásahu do autorského práva, a to zejména v kontextu výše citované výjimky.

V tomto ohledu Soudní dvůr EU judikoval zejména, že „[u]stanovení čl. 5 odst. 1 a 5 směrnice 2001/29 musí být vykládána v tom smyslu, že dočasné úkony rozmnožení učiněné na takovém multimediálním přehrávači, jako je přehrávač dotčený ve věci v původním řízení, během kontinuálního přenosu audiovizuálního materiálu („streamování“) díla chráněného autorským právem z internetové stránky třetí strany, na níž je toto dílo nabízeno bez svolení nositele autorského práva, nesplňují podmínky uvedené v těchto ustanoveních.“[1]

Otázkou (ne)možnosti aplikace výjimky dle čl. 5 Směrnice se ve svém stanovisku zevrubně zabýval i generální advokát Manuel Campos Sánchez-Bordona, který mimo jiné uvedl, že „pokud je to, zda dotyčná osoba ví, nebo alespoň lze rozumně očekávat, že může vědět, že je chráněné dílo zpřístupněno na síti protiprávně, považováno za klíčový prvek ve vztahu k osobám, které bez úmyslu dosáhnout zisku umisťují hypertextový odkaz, je jen stěží možné, aby toto měřítko nebylo rozšířeno i na osoby, které tento hypertextový odkaz pouze užívají, a to rovněž bez úmyslu dosáhnout zisku.“[2] Generální advokát tedy vyvozuje, že i pouhé využívání multimediálního přehrávače, umožňujícího přehrávání digitálního obsahu z nelegálních zdrojů, může být za určitých okolností zásahem do autorského práva. Generální advokát poukazuje především na skutečnost, že streaming protiprávně zveřejněného obsahu, ke kterému koncový uživatel získal přístup pomocí technologie, která je k takovémuto účelu zvlášť uzpůsobena, nemůže, především s ohledem na množství takto zhotovených dočasných rozmnoženin a zvláštní technologickou povahu procesu, kterým je taková, byť dočasná, rozmnoženina získávána, obstát v trojstupňovém testu a musí na něj být nahlíženo tak, že je v rozporu s běžným užitím díla.

Je však třeba zdůraznit, že závěry Soudního dvora EU, jakož i generálního advokáta, musí být chápány v kontextu původního sporu, tedy v kontextu situace, kdy určitý subjekt nabízí multimediální přehrávač zvlášť uzpůsobený ke snadnému získávání a shromažďování odkazů na (často protiprávně zveřejněný) digitální obsah a přehrávání tohoto obsahu v zařízení koncového uživatele.

Poněkud složitější se jeví otázka, zda by bylo možné tyto závěry zobecnit tak, aby na jejich základě bylo možné postihnout uživatele, kteří streaming protiprávně zpřístupněného obsahu provádějí za pomoci běžného internetového prohlížeče, například prostřednictvím webových služeb typu YouTube. V kontextu judikatury Soudního dvora EU se kladná odpověď jeví jako obhajitelná. Vyjdeme-li ze závěru generálního advokáta ve věci C-527/15, že, nelze za uložení rozmnoženiny díla ve vyrovnávací paměti zařízení koncového uživatele aplikovat výjimku dle čl. 5 odst. 1 Směrnice,[3] je třeba dále zkoumat, zda je v konkrétním případě možné uplatnit jinou výjimku na základě některého z odstavců 2-4 článku 5 Směrnice. Protože je zavedení výjimek dle těchto ustanovení pro členské státy EU dobrovolné (na rozdíl od výjimky dle čl. 5 odst.1, která je povinná), záviselo toto posouzení dlouhou dobu na národní právní úpravě každého členského státu. Proto v českém právním prostředí, kde zhotovení rozmnoženiny (lhostejno zda dočasné či trvalé) autorského díla pro osobní potřebu fyzické osoby v zásadě nepředstavuje zásah do autorských práv,[4] aniž by byl výslovně stanoven požadavek, že taková rozmnoženina musí pocházet z legálního zdroje, nebylo v zásadě možné koncové uživatele za sledování (ani za stahování) neoprávněně zpřístupněného obsahu právně postihnout.

Zpřesnění výkladu výjimky umožňující zhotovování rozmnoženin autorských děl pro osobní potřebu přinesl rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-435/12, ACI Adam BV a další proti Stichting de Thuiskopie a Stichting Onderhandelingen Thuiskopie vergoeding ze dne 10. dubna 2014, ve kterém Soudní dvůr EU judikoval mimo jiné, že výjimky a omezení autorskoprávní ochrany podle čl. 5 odst. 2 Směrnice musí být vykládány restriktivně.[5] To znamená, že i v případech, kdy příslušná národní právní úprava neobsahuje žádné ustanovení o oprávněnosti či protiprávnosti zdroje, z něhož může být rozmnoženina díla na základě výjimky pořízena, je třeba ji vykládat tak, že se výjimka uplatní toliko v případě rozmnoženin, pořízených z legálních zdrojů.[6] Dle právního názoru Soudního dvora EU tedy nelze připustit, aby vnitrostátní právní předpisy, nečinily (byť i jen v případě rozmnoženin zhotovených pro osobní potřebu fyzické osoby) žádný rozdíl mezi rozmnoženinami pořízenými z oprávněných zdrojů a rozmnoženinami pořízenými z padělaných či nedovolených zdrojů.[7]

Výkladem české právní úpravy v souladu s judikaturou Soudního dvora EU lze tedy dospět k závěru, že právní postih koncového uživatele za streaming protiprávně zpřístupněného obsahu není vyloučen.

Určitý korektiv ve vztahu k autorskoprávní odpovědnosti koncového uživatele může představovat závěr generálního advokáta ve věci C-527/15, týkající se pochopitelné nevědomosti či rozumné neznalosti koncového uživatel o tom, že daný obsah byl zpřístupněn protiprávně. Nelze tedy než apelovat na koncové uživatele, aby při využívání služeb umožňujících streaming digitálního obsahu, a to především v případech, kdy je tento obsah poskytován bezplatně, ve vlastním zájmu věnovali pozornost podmínkám poskytování takové služby, zejména pak otázce, zda a jakým způsobem sám poskytovatel zabraňuje protiprávnímu zpřístupňování autorských děl prostřednictvím služby, a případně dalším okolnostem, které mohou poukazovat na podezřelý původ digitálního obsahu tak, aby mohli s rozumnou měrou pravděpodobnosti předpokládat, že obsah, který si přehrávají, nebyl zpřístupněn v rozporu s autorským právem.

Autorka článku: Mgr. Martina Černá, LL.M. (koncipientka KŠB)

[1] Výrok 2 Rozsudku.

[2] Bod 70 Stanoviska.

[3] Stanovisko, poznámka pod čarou č. 49.

[4] § 30, zejm. odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon.

[5] Bod 23 Rozsudku.

[6] Bod 41 Rozsudku.

[7] Bod 37 Rozsudku.

Dále na podobné téma