Korunové dluhopisy – daňová kontrola

Finanční správa rozjela kontroly firem, které vydaly korunové dluhopisy. Pracovníci kontrolních oddělení finančních úřadů vyhodnocují v rámci probíhajících daňových kontrol daňovou uznatelnost úroků z korunových dluhopisů a zkoumají ekonomické pozadí kontrolované transakce a její důvody. Zkoumají, zda se nejedná o zneužití práva. V následujícím článku se s Vámi podělíme o naše dosavadní zkušenosti.

Korunové dluhopisy – předmět četných politických debat. Důvod daňových kontrol, jako i podávaných trestních oznámení. Noční můra emitentů a reálná hrozba pro jejich podnikatelskou činnost. Hazard s jedním z hlavních právních principů? Jakým způsobem vybruslit z tohoto tenkého ledu a neohrozit při tom budoucí průběh podnikání? Je možné vyvrátit finančním orgánům protiprávnost emise korunových dluhopisů?

Podstata kauzy korunových dluhopisů spočívá v nezdanění úrokových příjmů plynoucích z jejich emise a současně ve snižování finální korporátní daně z důvodu daňové uznatelnosti nákladů na úroky. Základ daně se vyměřuje samostatně za jednotlivé dluhopisy, jejichž nominální hodnota je „1 Kč“. Z daného základu se stanovená daň zaokrouhlí na celé koruny směrem dolů a daň, odváděná z dividend či z úroku z půjčky ve výši 15 %, je v konečném důsledku nulová. Nákup zmiňovaných dluhopisů prostřednictvím majitelů firem nebo jinak spojených osob představuje další „přitěžující“ okolnost celé kauzy.

Jedná se v tomto případě o daňovou úsporu? Daňovou optimalizaci? Nebo jenom o svobodu podnikatelských subjektů zvolit si mix finančních nástrojů za účelem podpory podnikání? I tato svoboda má své hranice. Existuje pouze v rozsahu legálních možností. Problém emise korunových dluhopisů tak nespočívá v jejím rozporu s daňovou legislativou, ale v rozporu se smyslem a účelem samotného práva. Právní princip zneužití práva slouží jako „záchranná brzda“ v případech, kdy konkrétní paragrafy při svém „doslovném“ uplatnění vedou k rozporu s materiální spravedlností. Při zneužití práva tedy formálně dochází k naplnění skutkové podstaty pro získání daňové výhody, ale z pohledu realizace běžných obchodních činností byly daňovým subjektem tyto podmínky jenom uměle vytvořené. Zastírají skutečný daňový účel. Je proto důležité rozlišovat situaci, kdy daňový subjekt zvolí jednu z alternativ, která je pro něj daňově nejvýhodnější, od situace, kdy hlavním nebo jediným smyslem transakce je získání daňového zvýhodnění a záměrné přizpůsobení okolností témuž cíli. Zatímco první z přístupu je legitimní, právem aprobovaný postup, druhý je chováním protiprávním a příčí se základnímu smyslu práva.

Pozornost finanční správy na případ korunových dluhopisů je jasný. Jde o to ověřit, zda se jedná o transakci účelovou, s cílem eliminace daňové povinnosti. V žádném případě se ze strany finanční správy nejedná o zpochybňování nákladů na úroky v obecné rovině jako položku snižující základ daně, souvisejícího s dluhovým financováním společnosti pomocí cizích zdrojů. Přísun financí však nesmí postrádat ekonomický smysl a musí mít přímou vazbu na zdanitelné příjmy daňového subjektu. Úmyslné zadlužení právního subjektu a daňovým subjektem uměle vytvořená situace vedoucí k daňové úspoře, vede k rozporu s materiální spravedlností a morálkou. A tento přístup je neakceptovatelný. Analogickým způsobem posuzuje finanční správa také (ne)přiměřenost podmínek poskytnutého úvěru, jeho komerční smysl a rentabilitu.

Finanční správa doručuje výzvu, ve které je vyslovená pochybnost. Důkazní břemeno teď leží na daňovém subjektu. Ten jako emitent čelí výzvě vyvrátit vyslovenou pochybnost správce daně. Musí prokázat soulad s dotčenými zákonnými ustanoveními, musí prokázat skutečnou potřebu finančních prostředků, musí prokázat, že prostředky získané z korunových dluhopisů potřeboval, že je využil k dosažení příjmů, a že je nemohl nikde jinde získat levněji. Důraz se klade především na ekonomické opodstatnění rozhodnutí daňového subjektu při výběru adekvátní kombinace finančních nástrojů. Zvolenou alternativu je potřebné doložit podnikatelským záměrem a plány (případně i dosaženými výsledky), jejichž nevyhnutelnou podmínkou realizace bylo získání finančních prostředků zabezpečené korunovými dluhopisy. V souladu se zákonem o daních z příjmů musí emitentem hrazený úrok naplňovat podstatu nákladu vynaloženého za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Dle této generální klauzule je nutné daňově zohlednit jen takové náklady, bez jejichž vynaložení by daňový poplatník vůbec nezískal, nebo ani neměl možnost získat, případně udržet si, zdanitelné příjmy. To všechno představuje jenom stručné resumé základních opěrných bodů obhajoby daňového subjektu v kauzách korunových dluhopisů.

Na tomto místě je vhodné uvést citaci z judikátu Nejvyššího správního soudu: „Znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a působení.“ Situace každého daňového subjektu je však specifická, a proto mnohokrát ani judikáty nejsou jasným vodítkem, kde se nachází dělící linie mezi dovoleným a zakázaným jednáním. Případ od případu je potřebné důsledně prozkoumat a v zákonných mezích vystavět adekvátní obhajobu podloženou racionálními důvody a výsledky, dosaženými zvoleným financováním společnosti.