WEF v Davosu: zatraceně nákladná zbytečnost?

Letošní ročník je obsahově rozkročen mimořádně doširoka. Témata jednotlivých workshopů se – obrazně řečeno – táhnou od Šumavy k Tatrám (v tomto případě se možná víc hodí říct od AlpkDolomitům): v programu najdeme digitální ekonomiku a klimatické změny, ale také spravedlivé zdravotnictví nebo seminář s herečkou Cate Blanchettovou.

Při pohledu na tuto šíři námětů a na mediální záběry účastníků setkání v exkluzivním prostředí alpského letoviska si mnozí obyčejní smrtelníci, kteří o těchto setkáních jen čtou, často v duchu jistě říkají: „Tak tohle je teda hodně drahá zbytečnost. K čemu jsou ty bezbřehé obecné debaty v nablýskaných sálech, procházky alpskými údolími a vysedávání na večírcích v drahých hotelových barech? Co si asi tak můžou říct zajímavého a nového lidé jako dejme tomu Merkelová s Macronem, kteří se přece vídají často na různých oficiálních jednáních?“

Ještě by tak člověk pochopil, že se tam sejdou a vymění si názory řekněme předsedové vlády se spisovateli nebo generální ředitelé s profesory ekonomie. To jsou lidé, kteří jinak moc příležitostí k debatě nemají. Ale jaký přínos může mít takováto akce pro lidi, kteří se tak často setkávají během oficiálních státnických návštěv nebo třeba na jednáních hlav států na půdě Evropské rady?

Já osobně jsem se Davoského fóra nikdy neúčastnil. Mám nicméně zkušenost z akcí v podstatě trochu podobných, i když rozsahem a nákladností výrazně skromnějších. Účastnil jsem se jich několik let coby tehdejší zaměstnanec a představitel České národní banky. Šlo o neformální setkávání zástupců centrálních bank a ministerstev financí z celé Evropské unie.

I tito zástupci se setkávají často na různých oficiálních jednáních – tak proč navíc utrácet i za neformální akce s doprovodným turistickým, gastronomickým nebo podobným, čistě neúřednickým programem?

Vtip takového neformálního setkávání s bohatým mimopracovním programem je ve dvou příznivých efektech. Zaprvé, v užším kruhu, bez mikrofonů, kamer a desítek naslouchajících se některé informace a názory probírají snáze. Tak to prostě je. A nemusí jít o žádné „tajné pikle“, jen jsou některá témata holt citlivější než jiná a některé postoje složitější, než se vejde do oficiálních projevů. Na standardních akcích mají účastníci prostor na probírání těchto jemných detailů jen během přestávek na kávu nebo při cestě na letiště. V Davosu na to mají času a prostoru mnohem víc.

Druhý a snad ještě významnější efekt je ten, že neformální akce davoského typu staví všechny zúčastněné do nového světla. Takže kupříkladu seveřana, kterého znáte z obvyklých formálních jednání jako sebejistého protivníka, vidíte na pláži najednou jako postaršího tlouštíka v trochu legračních plavkách. Z poněkud suché jihoevropské kolegyně se zase při večeři vyklube dejme tomu úžasně sečtělá milovnice historie.

A v tu ránu k těm lidem získáte jiný, bližší a vyváženější vztah. Nikdo z nich už není jen anonymní figurka za jednacím stolem, nýbrž člověk jako všichni ostatní. Člověk, který si stejně jako každý jiný účastník přiváží na jednání nějaké zadání – o co se snažit, čemu bránit, co prosazovat. Může se ukázat, že ten, kdo na oficiálním jednání působí dojmem tvrdého vyjednavače nebo ohnivého řečníka, možná jen používá naučenou masku, kterou si nasazuje ve snaze zastínit slabší přítomné protějšky a za kterou se skrývají osobní pochybnosti a starosti.

Jsem přesvědčen, že lidé, kteří se znají i jinak než jen jako odtažití zástupci svých zemí v kostýmku nebo v obleku s kravatou, si navzájem mnohem ochotněji naslouchají a jsou mnohem přístupnější k hledání kompromisu. Proto je myslím velice užitečné, když se významné světové osobnosti občas sejdou na méně formální akci, jako je ta v Davosu. Účastníci tam nejsou tolik svázáni protokolem, obklopeni skvadrou poradců a bičováni programem rozpočítaným přesně na minuty. Uvolněné posezení například při skleničce něčeho dobrého může obrousit hrany, o které by se jinak vztahy mezi příslušnými zeměmi mohly dříve nebo později nepěkně pořezat.

V tomto světle je pak vlastně docela nepodstatné, jestli se na přednáškách a workshopech během dne probírá, jak usnadnit život uprchlíků pomocí moderních technologií nebo problém touhy korporátních akcionářů po krátkodobých ziscích. To důležitější se začne odehrávat teprve ve chvíli, kdy se lidé z křesel zvednou a vypne se poslední mikrofon.

Michal Skořepa