Jednoduché řešení brutální příjmové nerovnosti. Není to revoluce, ale akcie

Je obecně známo, že západní svět trpí velkou příjmovou nerovností. Není ale zdaleka jasné, jak se s ní vypořádat. Už celá desetiletí tu jsou konzervativci, kteří problém popírají a prosazují politiku, která jej ještě zhoršuje. Liberálové kladou důraz na vzdělávání, levičáci věří v ozdravný účinek vyšší síly odborů a státu blahobytu. „Některé myšlenky na řešení jsou dobré, některé špatné, žádná z nich ale nejde přímo proti nerovnosti. Řešení je přitom jednodušší, než se na první pohled zdá,“ píše na stránkách NYTimes ekonom Matt Bruenignov. 

Podle ekonoma stačí využít už mnohokrát otestovaný systém, který máme k dispozici již nyní. Stačí jen dát každému podíl na investicích, které dnes drží zejména ti nejbohatší. Stalo by se tak díky vytvoření speciálních „sociálních“ fondů, které by nakupovaly investiční aktiva a které by byly „vlastněny kolektivně celou společností“. Takový fond by vydělával a platil dividendy všem, nejen těm nejbohatším či upadající střední třídě. 

Bruenignov tvrdí, že vytvoření takového fondu je nejlepším způsobem, jak zastavit dlouhodobě rostoucí příjmovou nerovnost, kterou ještě prohloubila Velká recese. Jako příklad významu současného problému dává své odhady, podle nichž má v USA nejbohatší 1 % obyvatel v průměru majetek v hodnotě 26,6 milionu dolarů, zatímco nejchudší třetina obyvatel má čistou hodnotu aktiv zápornou (jejich dluhy převyšují jejich aktiva). Taková nerovnost vytváří na společnost obrovský tlak, ale jak bylo zmíněno, přímých řešení je vážný nedostatek. 

Takovým řešením by byl zmíněný fond, který by v případě Spojených států založila federální vláda a na kterém by měl podíl každý dospělý občan. Tento fond by postupně vytvořil diverzifikované portfolio akcií, dluhopisů a realit a podílníkům by vyplácel „všeobecnou základní dividendu“. Akcie by byly nepřevoditelné. „Pokud by časem fond držel třetinu bohatství země, jeho roční dividenda by také odpovídala třetině návratnosti vytvořené investovaným kapitálem. To je asi desetina národního příjmu,“ píše ekonom. A tvrdí, že podobné fondy úspěšně fungují v Norsku a na Aljašce, kde „v průměrném roce dostane každý ročně 1 000 – 2 000 dolarů na dividendách“. 

Podobná myšlenka není úplně nová, prosazoval ji už Thomas Paine v roce 1797, poté někteří socialističtí ekonomové a v posledních letech například bývalý řecký ministr financí Yanis Varoufakis nebo během své volební kampaně dokonce i Hillary Clintonová. Klíčovým problémem je přirozeně získání potřebných zdrojů. Aljaška využívá příjmů z přírodních zdrojů, většina jiných států ale podobnou možnost nemá. Možným řešením by v některých případech byly příjmy z prodeje některých státních aktiv či například licencí. K tomu se může přidat zvýšení daní z kapitálu, které se dotýká zejména těch nejbohatších. 

Dokonce by mohl být pozměněn i způsob, jakým Fed pumpuje peníze do ekonomiky. V současné době tak činí nákupem vládních obligací. Namísto toho by mohl nakupovat akcie, které by pak byly uloženy v novém fondu. Takové nákupy akcií by mohly být využívány zejména v recesích, kdy by fond získal aktiva poměrně levně a zároveň by stabilizoval trhy a stimuloval ekonomiku, přemítá Bruenignov.

Zdroj: NYTimes