Abychom to s tou kritikou svobodného trhu nepřehnali…

Ekonom Dani Rodrik z Harvardu píše ve své poslední eseji o nedostatcích neoliberalismu, svobodných trhů a obchodu. Tvrdí, že ekonomové mají většinou tendenci příliš vyzdvihovat jejich přednosti a jsou vnímáni jako jejich velcí zastánci i přesto, že střední ekonomický proud je vlastně hodně vzdálen od laissez-faire. Ekonom Noah Smith ovšem na stránkách Bloombergu tvrdí, že Rodrik je sice uznávaným expertem v této oblasti, i tak ale ignoruje jednu podstatnou věc: Vše dobré, co neoliberalismus a svobodné trhy přinesly. 

Ekonomové skutečně mohou propadnout kouzlu jednoduchých řešení a vysvětlení problémů, které politika svobodného trhu mnohdy nabízí. Řada expertů se při řešení složitých problémů ráda vrací k velmi jednoduchým modelům, které se naučili v základních kurzech ekonomie a které tvrdí, že volný trh řeší v podstatě vše. Jak Rodrik správně poukazuje, takový přístup ale může být notně zavádějící, protože může například ignorovat obrovský význam vládních institucí. Bez dobře fungujících institucí může kapitalismus nakonec zdegenerovat do monopolního systému či krátkozraké devastace životního prostředí. 

Příkladem velkého zklamání, které neoliberalismus přinesl, může být Mexiko a Chile. V celé Latinské Americe přitom měly neoliberální myšlenky ve formě takzvaného Washingtonského konsenzu velký ohlas i přesto, že tento konsenzus byl předmětem ostré kritiky mnoha ekonomů (včetně Rodrika). Jenže Latinská Amerika je jen malou částí světa. Pokud tedy někdo poukazuje pouze na ni, nejde o reprezentativní vzorek. Třeba taková Čína po celá desetiletí ekonomicky strádala a toto období skončilo až ve chvíli, kdy začala experimentovat se svobodným trhem a reformami. V jejím případě šlo také bezpochyby o neoliberální reformy a jejich výsledky jsou značně pozitivní. 

Deset let poté, co Čína začala se svým experimentem, se stejnou cestou vydala i Indie. Byla rozbita řada monopolů, zjednodušen systém licencí, ukončena omezení pro zahraniční investice, sníženy různé tarify a cla a podniknuty další liberální reformy. Výsledky sice nebyly tak dramatické jako v Číně, ale dostavil se dlouhodobý růst. V Indii a Číně dohromady přitom žije téměř 40 % světové populace, takže vývoj v těchto zemích nelze jen tak ignorovat a už vůbec ne při posuzování přínosů neoliberalismu. V zemích, kde se lidé dříve myli ve špinavých řekách a káleli na ulicích, kde čtvrtina dětí umírala ve věku nižším než pět let, se prudce zvedla kvalita života, lidé se přesouvají do měst a míra úmrtnosti výrazně klesla. 

Neoliberalismus tedy neposunul Latinskou Ameriku mezi nejbohatší země světa a třeba v zemích bývalého Sovětského svazu přináší jen smíšené úspěchy. Nicméně v Indii a Číně došlo i díky němu ke značnému poklesu chudoby a velikost těchto zemí znamená, že celkově je neoliberalismus úspěchem. Volný trh má jistě své chyby, ale bylo by chybou považovat jej za špatný recept. Pravda je tu jako obvykle trochu komplikovanější, píše Smith.