Jak vznikl jeden velký ekonomický omyl naší generace

Během posledních deseti let se výraz „nabídková strana ekonomiky“ stal synonymem pro tržní politiky zaměřené proti vládě a jejím zásahům. Následně dostal tento výraz negativní konotaci u všech, kteří se obávají rostoucí příjmové nerovnosti a dalších problémů, které přináší politika laissez-faire. Vzniklo tak obrovské nedorozumění, kterému bychom se podle ekonoma Noaha Smithe měli snažit vyhnout.

Smith poukazuje na to, že základní učebnice ekonomie často pracují s předpokladem efektivních trhů a pokud se v nich hovoří o nabídkové straně trhu, počítá se s tím, že reaguje na ceny stanovené na základě této efektivity. Praxe je ovšem často rozdílná a řada společností má takovou pozici, že si ceny může diktovat. To může být jeden z důvodů, proč se nabídková strana ekonomiky stala postupně „podezřelou“, ale tím hlavním důvodem je podle ekonoma vývoj sedmdesátých a osmdesátých let.

Před začátkem sedmdesátých let bylo dominantním myšlenkovým směrem keynesiánství a podle jeho zásad byla určována fiskální i monetární politika. V sedmdesátých letech se ale začalo zdát, že tento přístup nikam nevede a uvolňování politiky jen zvyšuje inflaci bez výraznější podpory reálné ekonomiky. Averze ke keynesiánství nakonec přestřelila a po dosažení tohoto druhého extrému se ekonomové k tomuto myšlenkovému směru opět vrátili. Nicméně předtím se hledaly různé alternativy a mezi ně patřila zejména takzvaná ekonomie nabídkové strany, se kterou přišli konzervativně smýšlející ekonomové.

Během stagflačních sedmdesátých let převládal názor, že nabídka zboží a služeb v ekonomice nezávisí na inflaci. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměla by opravdu smysl žádná stimulace a namísto snah o podporu poptávky by bylo namístě zvyšovat produkční kapacitu ekonomiky. A k tomuto pohledu přidali zastánci této teorie ještě další tezi: Vládní intervence, jako jsou daně, výdaje a regulace, vždy snižují efektivitu ekonomiky. Z čehož by plynulo, že nejlepším způsobem, jak ekonomice pomoci, je snižování daní a deregulace.

V tomto bodě se ale už celý tento myšlenkový směr úplně odvrací od svého původního jádra, kterým byla podpora produkčních kapacit. Je totiž zřejmé, že v některých oblastech vládní intervence tuto kapacitu zvyšují namísto toho, aby ji snižovaly. Dobře známými oblastmi jsou například investice do infrastruktury či regulace v oblastech, kde existuje informační asymetrie. Teze, že vláda je vždy jen problémem, je tak pouhou fikcí. 

Zastánci nabídkových teorií jdou někdy dokonce tak daleko, že snižování daní považují za nástroj snížení vládních rozpočtových deficitů. V určité situaci by to mohla být pravda – například kdyby daňová sazba dosahovala 100 %. Jenže při současných sazbách jejich snižování samo sebe nezaplatí tím, že by se celkově vybralo více. Je škoda, že teorie týkající se podpory nabídkové strany ekonomiky sklouzly k podobným úvahám a tvrdí, že vláda vždy škodí. Například nová studie od McKinsey Global Institute říká, že pokud má globální ekonomika dlouhodobě růst očekávaným tempem, musí se do infrastruktury během následujících 18 let investovat 3,7 bilionu dolarů ročně. 

Navíc je možné, že stimulace poptávky během recese pomáhá i nabídkové straně ekonomiky. Dlouhodobě nezaměstnaní například ztrácejí pracovní dovednosti a potřebnou pracovní morálku a čím dříve si najdou nové zaměstnání, tím menší škody budou napáchány. Fiskální a monetární stimulace tak v podobných případech plní i funkci podpory nabídkové strany ekonomiky. O ni by se měli snažit všichni, neměli by ji ovšem zaměňovat za primitivní hesla o snižování daní. 

Zdroj: Bloomberg