10 let poté: Při krizi začali více bankrotovat hlavně investoři s dvěma a více hypotékami, tvrdí výzkum

Bude třeba přepsat učebnice? Americkou hypoteční krizi v roce 2007 prý rozpoutali investoři s dvěma a více hypotékami, nikoliv nízkopříjmové domácnosti. Alespoň to tvrdí nový výzkum opírající se o data newyorského Fedu a inovovanou metodologii.

Za hypoteční krizi ve Spojených státech mohly tzv. „subprime“ (vysoce rizikové, ale zároveň výnosné) hypotéky, jež byly poskytovány lidem, kteří je nikdy nemohli splatit. To je jedno z nejčastějších vysvětlení ekonomické katastrofy, která se rychle přelila do finančního sektoru a dalších odvětví americké ekonomiky a v důsledku vedla ke světové ekonomické krizi v roce 2008.

Že problémy s hypotékami nezačaly u těch nejrizikovějších dlužníků však naznačuje nový výzkum tří akademiků z USA a ze Švýcarska. Data newyorské pobočky Fedu a společnosti Equifax podle trojice ekonomů ukazují, že i když v letech 2001 až 2007 objem hypoték rostl, expanze v kategorii „subprime“ zůstala konstantní. Největší rozmach zažívaly hypotéky pro prověřené „prime“ zákazníky s vyšším hodnocením.

Větší problémy měli hlavně investoři

V době, kdy začaly domácnosti bankrotovat, nejvíce vzrostl podíl bankrotů právě u domácností s hypotékami spíše uprostřed ratingového spektra, tedy nikoliv u rizikových „subprime“ dlužníků. Pravděpodobnost, že bude mít dlužník problém hypotéku splácet, rostla nejvýš u lidí, kteří spláceli najednou dvě či více hypoték, ale žili jen v jednom domě – tedy u lidí, co brali druhou nemovitost spíše jako investici.

Počet takovýchto investorů se v letech před krizí zároveň podstatně zvýšil. U čtvrtiny nejrizikovějších dlužníků se v období krize podíl opožděných splátek nebo propadnutí majetku paradoxně dokonce snížil.

Pokusy o „pákování“ i psychologie

Ekonomové si to vysvětlují několika způsoby. Za prvé, když si člověk vezme druhou hypotéku, nemůže očekávat státní garanci. Musí se tak spokojit například s variabilními sazbami nebo jinými rizikovějšími možnostmi financování. Za druhé, jestliže chtějí investoři na druhé nemovitosti zejména vydělat, půjčí si na ni co nejvíce (použijí největší páku), aby maximalizovali svůj výnos. To také pochopitelně vede k rizikům.

Ve finále jsou důležité i praktické a psychologické faktory – investoři s dvěma nemovitostmi se nemusí bát o střechu nad hlavou, jestliže jednu hypotéku přestanou splácet a druhý dům jim je zabaven. I to se mohlo projevit větším počtem bankrotů.

Jak to, že došli autoři studie k tak odlišným poznatkům, než jejich kolegové v minulosti? Problém prý je v definici „subprime“ dlužníků. Předchozí výzkumy totiž používaly k identifikaci „subprime“ dlužníků data z konce devadesátých let. Tehdy většina lidí, kteří si v letech před krizí zakládali rodiny a brali hypotéky, ještě neměla dostatečně vysoké příjmy. I proto to vypadalo, že nejvíce bankrotovali právě „subprime“ dlužníci. Metodologie, kterou požili autoři nové studie, prý věrněji odpovídá realitě a také praktikám z finančního sektoru.