Italské banky opět na scéně

Protentokrát se nebudeme věnovat nechvalně proslulé Monte dei Paschi di Siena, ve které nakonec došlo k preventivní rekapitalizaci, ale dvěma bankám ze severního průmyslového regionu Veneto. Konkrétně se budeme bavit o Veneto Banca a Banca Popolare di Vicenza a o tom, jak Itálie „obešla“ evropský bankovní dohled.

Prvně je vhodné zmínit, že za závažnějších okolností by zasáhl Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB). Ten ale prohlásil, že nebude konat, jelikož ani jedna z bank významněji neohrožuje finanční stabilitu. To je ale poměrně paradoxní, uvážíme-li fakt, že obě banky jsou dostatečně významné na to, aby je výbor zařadil do svého hledáčku a aktivně sledoval. Pokud je totiž banka dostatečně velká na to, aby byly její aktivity monitorovány na evropské úrovni, pak by člověk očekával, že její problémy, bude-li nějaké mít, budou na evropské úrovni i řešeny.

Takže úkol, co si počít s problémovými bankami nakonec připadl na italskou vládu. Ta, vědoma si faktu, že řada italských domácností má své úspory zainvestovány právě v italských bankách, oznámila, že v zájmu stability regionu Veneto je třeba finanční pomoci státu, tedy peněz daňových poplatníků. Čímž se dostáváme k jádru věci. Evropská integrace v oblasti bankovního dohledu totiž směřuje k tomu, aby za normálních okolností nesli ztráty soukromí věřitelé bank (akcionáři, držitelé dluhopisů apod.) a ne daňoví poplatníci. Tento přístup jsme mohli například vidět minulý měsíc, když se řešila situace ohledně španělské Banco Popular. Italská vláda se ale rozhodla ochránit držitele seniorních dluhopisů a upřednostnila kolektivní odpovědnost.

Dobrá aktiva z obou bank spolu s kapitálovým polštářem ve výši 4,8 mld. eur a 400 miliónovou pojistkou, kdyby se některá aktiva ukázala jako špatná, přesunula do kapitálově nejsilnější a současně druhé největší italské banky Intensa Sanpaolo. Na zbylá - tedy na ta špatná - aktiva pak hodlá poskytnout záruku 12 mld. eur. Celkově by to tak italské daňové poplatníky mohlo vyjít až na 17 mld. eur.

A jaký je tedy výsledek této šachové partie? Pro italské banky a italské hospodářství jednoznačně pozitivní, jelikož zdraví finančního sektoru je klíčové pro ekonomický růst. Celé to sice půjde z peněženek daňových poplatníků, na nikoho konkrétního to ale nebude mít přímý dopad - tedy až na akcionáře a držitele juniorních dluhopisů oněch dvou nemocných bank. Ti budou muset akceptovat svoji ztrátu. Jako poněkud problematičtější a závažnější se ale jeví skutečnost, že evropský bankovní dohled opět ukázal, že k dokonalosti má ještě daleko.

Roman Sedmera