Summers: Dlouhodobá stagnace nezmizela, pouze ji maskují stimulační kroky

Bývalý americký ministr financí a ekonom z Harvardu Larry Summers hovořil o dlouhodobé stagnaci poprvé v listopadu 2013 na konferenci Mezinárodního monetárního fondu. Tvrdil, že velká část světové ekonomiky trpí chronickým nedostatkem poptávky a ziskových investičních příležitostí. Nemohl to napravit žádný pokles sazeb, protože sazby nemohou klesnout pod nulu.

Na nedávné konferenci ve Federal Reserve Bank of San Francisco jsem se pana Summerse ptal, jak svou teorii dlouhodobé stagnace hodnotí dnes, tedy tři a půl roku poté, co o ní poprvé hovořil, píše ekonom David Wessel z The Hutchins Center on Fiscal and Monetary Policy. Řada ekonomů o ní pochybuje a poukazuje na pozitivní vývoj v americké ekonomice. Například nezaměstnanost klesla ze 7,2 % v roce 2013 na současná 4,4 %, což vede i k vyššímu růstu mezd.

Summers ovšem tvrdí, že jeho teorie je stále relevantní, protože ekonomický růst se drží nízko, stejně jako inflace a sazby se stále nacházejí blízko historických minim. Takový vývoj dříve nikdo nepředpokládal a podle ekonoma dokazuje, že dlouhodobá stagnace je stále relevantním konceptem, jehož prostřednictvím lze hledět na současnou ekonomickou realitu. A bude tomu tak podle něj i nadále, pokud se vlády budou zabývat zejména tím, jak snižovat dluhy a centrální bankéři se budou stále snažit o udržení nízké inflace.

„Nikdo nikdy netvrdil, že ekonomika se bude nacházet ve stavu permanentní deflace. Když se vrátíme až k Alvinu Hansenovi, který v roce 1939 poprvé použil výraz dlouhodobá stagnace (secular stagnation), zjistíme, že i on hovořil o ekonomickém oživení. Jím procházíme i nyní, jenže se nám nepodařilo dosáhnout rychlého růstu a vyšších inflačních tlaků. Nezaměstnanost se sice nachází u 4 %, ale na to jsme potřebovali osm let velmi nízkých sazeb. Já to hodnotím jako důkaz, že se něco významného stalo, a ne jako známku toho, že k žádné velké změně nedošlo,“ řekl mi Summers.

Podle ekonoma je nyní k dispozici řada teorií vysvětlujících, proč došlo k poklesu přirozených sazeb (sazeb, které jsou v souladu s plnou zaměstnaností a cenovou stabilitou). „Podle některých lidí jde zejména o odraz demografického vývoje, podle jiných je na vině averze k riziku a nedostatek bezpečných aktiv či příjmová nerovnost a vyšší tendence spořit u bohatších vrstev společnosti. K tomu můžeme přidat změny ve finanční intermediaci, pokles cen kapitálového zboží, úspory korporátního sektoru a jeho rostoucí ziskovost. Nikdo ale předem takový vývoj nepredikoval,“ říká Summers a dodává, že všechny možné příčiny už měly své kořeny před Velkou recesí.

Podle ekonoma panovalo před poslední finanční krizí období silného růstu, ale k tomu je nutné si uvědomit, na čem stál: Vedla k němu uvolněná monetární politika, lehce dostupná likvidita, bublina na realitním trhu, výdaje spojené s válkou v Iráku a snižování daní. „Neukazuje to, že když tohle všechno vedlo k dosažení adekvátního růstu, tak ekonomice bez podobných stimulů hrozí dlouhodobá stagnace? Jedinou slabostí tohoto argumentu je to, že Spojené státy dosahovaly velkých deficitů běžného účtu a tudíž můžeme tvrdit, že poptávka byla dostatečná, jen unikala do zahraničí. Proto je podle mého názoru lepší hovořit o dlouhodobé stagnaci ve vztahu k celému průmyslovému světu,“ říká Summers.

Podle ekonoma lze hovořit o „obráceném Sayově zákoně“. Tedy o tom, že nedostatečná poptávka se po čase projeví problémy na straně nabídky, a to zejména utlumenou produktivitou. Pokud tedy někdo hovoří o tom, že současné ekonomické problémy se nachází zejména na nabídkové straně ekonomiky, měli bychom mít na paměti, že tato strana ekonomiky je také ovlivněna poptávkovou stranou. Navíc je zřejmé, že nabídkové šoky mají obecně tendenci ceny zvyšovat, zatímco během poptávkového šoku klesající objem vyrobeného zboží a služeb souvisí s cenovým poklesem. A právě to by nás mělo vést k závěru, že ekonomika trpí spíše poptávkovým, než nabídkovým šokem.