Pettis: Spojené státy jsou v roli kolonie, zbytek světa je tlačí do deficitů

Proč mají Spojené státy tak velké obchodní deficity? Martin Feldstein z Harvardu nedávno uvedl, že vysvětlení je velmi jednoduché: Američané prostě málo spoří a hodně utrácejí. Musí si tak půjčovat od zbytku světa, který financuje jejich nákupní horečku. Pokud se tedy Američané nenaučí spořit, jejich obchodní deficity zůstanou vysoko, otevírá komentář agentura Bloomberg.

Ekonom Michael Pettis z Guanghua School of Management v Pekingu soudí, že podobný pohled je ovšem založen na logice, která už je dlouho zastaralá. Je pravda, že v devatenáctém století vedl velmi nestabilní bankovní systém Američany ke snižování jejich úspor. Jen těžko tak byli schopni financovat své investice v prostředí rychle rostoucí ekonomiky. Tento růst naštěstí generoval dost investičních příležitostí, kterých využíval kapitál z Evropy. 

Dnešní deficity se svou povahou liší. Od sedmdesátých let rostou, i když sazby klesají. Z toho je zřejmé, že zahraniční subjekty chtějí Američanům půjčovat více, než oni si od nich chtějí půjčit. Jinak řečeno, zahraničí má nadbytečné úspory, které chce někam umístit a posílá je právě do USA. Tato záplava peněz ze zahraničí pak v USA tlumí ochotu spořit. Pro pochopení tohoto principu si v první řadě musíme uvědomit, že americké finanční trhy jsou nejhlubší a nejflexibilnější na světě a po dlouhá desetiletí vyrovnávají globální nerovnováhy. 

Po první a druhé světové válce generovaly americké finanční trhy vysoký objem úspor a ze Spojených států se stal přední vývozce kapitálu, který financoval obnovu válkou zničených zemí. Pak ovšem svět potřeboval trh pro své zboží. Spojené státy snížily své úspory a jejich deficity vystřelily nahoru. Kdyby dnes svět ještě více zvýšil svou nabídku kapitálu, v USA by to nevyvolalo růst investic, které by tento kapitál absorbovaly. 

V devatenáctém století tak Spojené státy skutečně absorbovaly kapitál ze zahraničí a jejich domácí investice byly vyšší než jejich domácí úspory. V tomto smyslu je situace stejná i dnes. Jenže v devatenáctém století bylo mnoho investičních příležitostí a celkový nedostatek kapitálu a úspor. Dnes ale o takovém nedostatku nemůže být řeči, firmy mají více kapitálu, než potřebují, a pokud jej ze zahraničí přiteče ještě více, jejich investice to nezvýší. Na rozdíl od devatenáctého století dojde k ještě většímu poklesu úspor domácích. Může k tomu dojít přes posílení měnového kurzu či vytvořením bublin na trzích s investičními aktivy. Může k tomu také přispět další pokles sazeb.

Podobný mechanismus fungoval v historii už mnohokrát. Například Německo začalo tlačit svůj kapitál do zbytku Evropy poté, co v roce 2003 provedlo reformy trhu práce a následně vzrostly domácí úspory. Ve zbytku Evropy tento kapitál vytvořil bubliny, vyvolal posílení reálného měnového kurzu, pokles sazeb a snížení kvality úvěrů. Úspory v zemích mimo Německo nakonec klesly a vše skončilo prudkým růstem nezaměstnanosti. 

Čelíme tu velkému paradoxu. Lenin před sto lety popsal imperialismus jako mechanismus, kterým průmyslové velmoci nutí své kolonie, aby absorbovaly jejich nadměrné úspory a trpěly obchodními deficity. Ekonom Kenneth Austin v roce 2011 poukázal na to, že Spojené státy jsou nyní ve stejné roli jako kolonie, protože absorbují téměř polovinu světových přebytků úspor a zároveň dosahují vysokých deficitů. 

Tyto deficity by nezmizely, ani kdyby se Američané rozhodli, že budou více spořit. Jejich výši totiž určuje zejména chování střadatelů v zahraničí. Pokud by v USA vzrostla míra úspor a zároveň pokračoval příliv kapitálu, ekonomika by si našla způsob, jak na to reagovat. Pravděpodobně by to bylo růstem nezaměstnanosti. Americké úspory se zvýší a deficity klesnou až ve chvíli, kdy do této země přestane proudit zahraniční kapitál.